Algeciras jsme si vybrali z logistických důvodů kvůli výletu na Gibraltar. Do té doby jsem o něm neslyšela, přestože se jedná o jeden z největších přístavů v evropském i světovém měřítku (kdo by to řekl!). Marocký konzulát, nabízené halal potraviny, spousta nápisů v arabštině a všudypřítomní muslimové mnoha barev pleti, to vše nás přeneslo do jiného světa. Jako kdybychom se jednou nohou už ocitli v severní Africe a jako kdyby se tu oba kontinenty prolínaly. Blízkost Maroka byla v podstatě hmatatelná.
Trocha historie:
- Když přeskočíme prehistorické osídlení člověkem neandrtálskými, město se stalo strategickým přístavem už za Féničanů. I Římané později využívali jeho výhodné polohy, ale po vpádu Vandalů bylo na dlouhou dobu opuštěno.
- Obnovili ho roku 711 Berbeři a pojmenovali jako Zelený ostrov, což je v překladu základ dnešního názvu. Přiližně o 150 let později město napadli a výrazně poničili Vikingové, nicméně obyvatelům se ho podařilo ubránit a nájezdníky rychle vyhnat.
- V 11. století Algeciras získal nezávislost, ale jen nakrátko, poněvadž se ho brzy zmocnili Mauři.
- Od 13. století se území pokoušeli dobýt zpět katoličtí panovníci, což se jim roku 1344 povedlo. Jenže si ho zřejmě dostatečně nehlídali, takže byl hned o 25 let později bez většího úsilí napaden a zničen na rozkaz Mohameda V. Granadského. Všechny důležité instituce přesídlily do Gibraltaru a tady zbyly jen hromady suti a kamenů.
- I když se do oblasti postupně vraceli zemědělci a pastevci, až v roce 1704 Algeciras znovu založili uprchlíci z Gibraltaru obsazeného Brity. Během 18. století se zde rozvíjelo zemědělství, místo se zalidňovalo a bylo opevněno.
- Na začátku 19. století zde proběhly boje mezi Španěly a Francouzi na jedné straně, a Brity na straně druhé. Obě strany něco získaly, ale zároveň utrpěly velké ztráty. Britové ovládající Gibraltar totiž dlouhodobě leželi leckomu v žaludku a blízký Algeciras se opakovaně stal základnou různých mocností k pokusům o jejich vystrnadění (asi zatím naposledy v roce 1982 Argentinci). Jak je vidět, zatím neúspěšně. Jestli je to díky opičkám, se dozvíme v článku o Gibraltaru.
- V roce 1906 se ve městě konala Algeciraská konference, kde se koloniální velmoci dohodly na nezávislosti Maroka, na které tehdy mělo zálusk Německo. Důležité kontrolní funkce byly proto pro jistotu přiklepnuty Francii.
- V době Frankova režimu se město průmyslově rozvíjelo, opět k tomu přispěla situace na Gibraltaru, který nechal Franco v období 1969 – 1982 „odříznout“.
Místní obchodní přístav je počtem přeložených metrických tun 8. nejdůležitější v Evropě a 56. na světě. Mezi další hlavní zdroje příjmů patří turistika, rybolov a pěstování tabáku. Narodil se tu Paco de Lucía, jeden z nejznámějších španělských kytarových virtuózů a interpretů flamenca, které prý obohatil o hru na cajón.
Přijeli jsme sem na dvě noci, abychom prostřední den věnovali návštěvě slavného Gibraltaru, takže přímo v Algeciras jsme moc času nestrávili. Po příjezdu jsme vyrazili obhlédnout malebné centrum – náměstí Plaza Alta, blízký park María Cristina a zbytky městských hradeb Murallas Merinies. Ty mimochodem měly celkem pohnutý osud až do současnosti. V 90. letech 20. století, kdy byly objeveny, málem podlehly původně zcela jiným urbanistickým plánům a nedostatku financí na archeologické práce, na které si musely počkat až do roku 2006.
Přišlo mi najednou škoda, že se nezdržíme, jenže turisticky atraktivní část města jsme nakonec prohlédli rychle a to, co na ni navazovalo, už tak lákavě nevypadalo, pak je asi potřeba se přesunout dál. Našli jsme na internetu zajímavé trasy pro túry podél pobřeží (stačí zadat za google Hiking in Algeciras a vyskočí spousta odkazů), ale nezkoumali jsme je, protože jsme přece jen jeli na ten Gibraltar.
Nakonec to tu ale nepůsobilo jako malé útulné městečko. Došlo nám konečně, že se nacházíme v rušném přístavu, který intenzivně propojuje oba světadíly, a kde se vše točí kolem námořní dopravy. A dost nám tu pršelo, což zredukovalo chuť toulat se uličkami nebo se procházet po promenádě při pobřeží. Skoro jsme nefotili, tehdy jsem ještě neměla nápad psát tento blog, jinak bych bývala pořídila víc ilustrativních záběrů.
Bydleli jsme nedaleko nádraží v bytovce v přízemní garsonce s dveřmi hned za vchodem do domu, zřejmě to tu dřív sloužilo jako prodejna vín se vstupem přímo zvenku. Slyšeli jsme absolutně všechno, co se odehrávalo na ulici (naštěstí vedlejší a celkem klidné) i v domě, jako kdyby se to odehrávalo přímo v našem bytě. Ale tušili jsme předem, do čeho jdeme, navíc v noci nikdo rámus nedělal (na to jsem byla obzvlášť zvědavá), takže to nebyl problém. Naopak mi připadalo vzrušující mít otevřená francouzská okna rovnou ven, ač zamřížovaná a s možností zatáhnout rolety, tak to vytvářelo zvláštní dojem, že svým způsobem zároveň jsme i nejsme na ulici. Viděli jsme to takto i u mnoha dalších domů, že mají místo „našich“ normálních malých oken skla přes celou stěnu, stejně tak umělecky ztvárněné mříže v oknech i ve vyšších patrech.
Pro přesun do Maroka (přístavy v Tangeru nebo španělské severoafrické Ceutě jsou vzdálené cca 30 km) a výlet na Gibraltar je Algeciras velmi vhodná lokalita. Přístav leží hned u centra a z nádraží jezdí celý den každou půlhodinu až hodinu autobusy do La Línea (La Línea de la Concepción), kousek od hraničního přechodu s Gibraltarem. Cesta autobusem trvá cca 45 minut a stojí 2,50 € (jaro 2022).
Pomocný zdroj: Wikipedia
Já taky moc děkuju!!! 🙂
Petruško, super! Děkuji. ML