Začátkem května 2022 jsme se zařadili mezi dalších více než 7 miliónů návštěvníků, kteří ročně navštíví Gibraltar. Váhali jsme, jestli tato destinace není příliš „profláknutá“ a jestli se nejedná jenom o laciný tahák kvůli tomu, že navzdory své poloze patří k Velké Británii a že je to ta slavná zvláštní skála. Jaký to ale nakonec byl silný zážitek! Přestože počasí nám moc nepřálo a přestože jsme si nechali ujít návštěvu rezervace.
Historie i mýty
Před cca 50 000 lety se tu objevili neandrtálci, nálezy v Gorhamově jeskyni dokládají i pozdější osídlení Homo sapiens v době 40 000 – 5 000 p. n. l. Jako v celé Andalusii se i tady mnohem později zabydleli Féničané, Kartáginci, na přelomu letopočtu Římané. Vesměs všichni místu přikládali různé duchovní a bájné významy.
Třeba že Herkules kdysi při plnění povinných úkolů propojil Atlantický oceán se Středozemním mořem tím, že rozrazil oddělující horu, místo aby ji jenom přešel. Potřeboval se totiž přes tehdejší horu dostat do zahrady Hesperidek a asi se mu nechtělo šlapat tolik do kopce, tak ji prostě přeťal. Vytvořil tím Gibraltarský průliv (pokud je to pravda, nemělo by se to jmenovat průplav?), na jehož obou stranách zbyly části oné hory, označované jako Herculovy sloupy. Severním sloupem je „jednoznačně“ Gibraltar, jižní sloup se zatím nepodařilo přesně identifikovat. Někdy se tak označuje hora Monte Hacho v Ceutě (španělské autonomní město na severu Afriky), někdy se usuzuje na marockou horu Jebel Musa. Nevím, kdo se o tom pře, když se jedná jen o pověst, ale prý pře.
Po pádu Římanů se tu vystřídali Vandalové (krátce) a Vizigóti (cca 300 let). Na začátku 8. století sem vtrhli Berbeři, podle jejichž velitele Tarika místo přejmenovali na (v překladu) Tárikova hora a zkomolením vznikl dnešní název. V polovině 12. století zde jeden sultán dal postavit město a hrad pro trvalý pobyt, přičemž věž pevnosti se zachovala dodnes. Ve 14. st. přišli španělští katoličtí králové, r. 1704 v rámci války o španělské dědictví Gibraltar získali Britové. Strategicky luxusní poloha byla ohromnou výhodou a zároveň prokletím nejednoho města na jihu Španělska, protože odjakživa někoho lákala, aby se místa zmocnil, což zpravidla nešlo jinak než násilím.
V 1. polovině 19. století došlo k masivnímu zalidňování z řad Britů a obyvatel středomořských zemí, význam místa rostl s otevřením Suezského průplavu. Británie měla hodně kolonií na východ od Suezu, takže se jí Gibraltar hodil ještě o něco víc. Na začátku druhé světové války bylo obyvatelstvo evakuováno a místo se změnilo v opevněnou námořní základnu, zajišťovalo odtud mj. zásobování Malty. V 50. letech Franco obnovil požadavky na příslušnost Gibraltaru ke Španělsku, ale neuspěl. Od té doby se konalo už několik referend a obyvatelé zarytě upřednostňují správu Británie.
Nejedná se ale o politickou procházku růžovým sadem, např. i proto, že Španělsko až do 80. let občas uzavřelo veškerý přístup na poloostrov – v podstatě ho odřízlo. To by zřejmě vždycky způsobilo mnoho problémů samo o sobě, zde ale ještě jeden navíc – Gibraltar totiž nemá žádný vlastní zdroj pitné vody, takže v případech izolace obyvatelé záviseli na sběru vody dešťové. Po tom, co Británie odešla z EU, vznikají a musí se řešit zase další komplikace, tentokrát ne s pohybem vody, ale osob, zboží a kapitál. To je vše v procesu a vyjednává se nějaká rozumná cesta. Běžný výlet to však neohrožuje, akorát je třeba mít s sebou doklad totožnosti.
Náš výlet
A teď už k našemu výletu. Naše návštěva Gibraltaru se nedá považovat za zvlášť průzkumnou a mnoho zajímavostí jsme si nechali ujít. Jednak průběžně pršelo, jednak jsme neměli žádné ambice a nic moc jsme si předem nezjišťovali. Chtěli jsme se tam jenom podívat, a vlastně ani o tom jsem ve svém případě nebyla úplně přesvědčená. Předkládám tedy pár zážitků a nápady k tomu, co bych udělala příště.
Ve středu 4. 5. 2022 ráno jsme vyjeli z Algeciras (blízký přístav, kde jsme se ubytovali, zde článek o něm) pravidelným linkovým autobusem do La Línea (celým názvem La Línea de la Concepción), kde se nachází hraniční přechod. Prošli jsme přes úředníky, kterým jsme ukázali občanský průkaz. Jinak to nic dalšího neobnášelo, k proclení jsme nic neměli, ani žádná zavazadla, jeli jsme jen na otočku. Že jsme se ocitli na území Velké Británie (přesně řečeno British Overseas Territory, ale to pak nevyzní tak vtipně), jsme poznali už podle počasí. Od rána bylo sice pošmourno, ale okamžitě po přechodu hranice jsme museli vytáhnout deštníky, které jsme v průběhu dne použili ještě mnohokrát. A hned za celnicí nás vítala tradiční telefonní budka a nápisy v angličtině. Konečně jazyk, kterým se oba v pohodě domluvíme, tak to jsem pocítila úlevu, že se chvíli nebudu muset namáhat se španělštinou.
Welcome to Gibraltar
Přístupovou silnici přetíná přistávací dráha a my měli to „štěstí“, že jsme jedno takové letadlo právě zažili brzdit. Nejdřív jsem se divila, na co tak dlouho čekáme, ale pak jsem to pochopila – přechod dráhy trvá docela dlouho, takže se musí uzavřít s dostatečným předstihem. Nevím, jaký je tamější provoz a jak často k tomu dochází, ale takhle blízko letadla v pohybu jsem se venku ještě nevyskytla. Řádně jsem si ten pohled se zatajeným dechem vychutnala. Nevyužili jsme autobusy MHD, kterými se člověk může přesunout, stačilo nám, kam jsme došli pěšky, což nakonec ale zdaleka nebylo na konec poloostrova. Určitě bych to příště více prozkoumala a chtěla se podívat dál, takže díky busu bych si kus cesty ušetřila.
V typicky anglické čajovně Gibraltar Tea Company jsme si na úvod dali pro zahřátí klasický English Breakfast Tea, když jsme si předem ověřili, že berou platební karty, protože jsme s sebou neměli libry. Někde zřejmě berou i EURA, ale těžko na to spoléhat. Zachumlaní a s deštníkem odloženým ve stojanu u vchodu jsme poslouchali výrazně britský přízvuk elegantní paní majitelky. Ocitli jsme se v úplně jiném světě a vychutnávali si tu atmosféru, stejně jako později u oběda v podobě fish’n’chips u bodrého hospodského.
Chvílemi svítilo a pěkně hřálo sluníčko a my si užívali specifickou směs angličtiny i španělštiny, nejen jazyků ale i obou kultur. Opravdu jsme byli zároveň v Anglii i ve Španělsku a byl to tak nějak lechtivý pocit. Davy dětí v uniformách proudily odpoledne ze školy a halasili se stejně výrazným britským přízvukem, o kus dál jsme slyšeli rodiče komunikující se svými dětmi školáky španělsky, obchody s nápisy ve španělštině i angličtině. Když svítilo sluníčko, bylo to víc španělské, když pršelo, tak zase britské. Docela nás to bavilo, kde jinde se vám tohle povede?
Skála
Skála, kterou jsem před tím považovala za „profláknutou“, je skutečně impozantní a tak nějak nepochopitelná, jestli se něco takového dá říct o skále. Tyčí se tam nad vším a ta strmost jednomu bere dech. Vůbec se nedivím, že si lidé vymýšleli pověsti o jejím vzniku. Vyjeli jsme nahoru lanovkou, už ta cesta byla vzrušující a vyhlídka shora do všech stran naprosto úchvatná. A to i přesto, že nám mraky hodně omezovaly viditelnost. Na té straně, kde leží Afrika, jsme jen chvilkami něco zahlédli, ani vyfotit se nám to nepovedlo. Ale věděli jsme, že tam je, a to nám stačilo. Muselo.
Vyhlídku jsme si prošli kolem dokola několikrát a považovali jsme to za vrchol našeho výletu, co do výšky i okouzlení. Nedalo se z ní odejít jinak než zase sjet dolů, nebo si přikoupit vstupenku do přírodní rezervace. Z různých důvodů jsme si ji nepřikoupili, lanovka sama stála 18 liber (jednosměrná k zakoupení nebyla) a vstup do rezervace byl dalších 16 liber (společný lístek stál 34 liber, takže by se nic neušetřilo).
U dolní stanice lanovky a na dalších místech v centru je zpravidla možnost domluvit si soukromou prohlídku s průvodcem, který vás autem proveze po nejdůležitějších místech rezervace. Cena záleží na organizátorovi a typu prohlídky. Rezervace by v případě pěkného počasí musela být moc zajímavá, zahrnuje mnoho atrakcí charakteru přírodního i historického (např. maurský hrad, židovský hřbitov, různé pozůstatky z druhé světové války) i moderní lákadla jako visutý most nebo skleněnou vyhlídku nad mořem. Dodatečně věřím, by to stálo za to.
Opice
Opičky makaku se sem dostaly z Maroka a evidentně se jim tady dobře daří. Zřejmě se staly jakýmsi maskotem britského Gibraltaru a k jejich výskytu se váží různé legendy. Jednou z nich, možná spíš pověrou, je, že působení Britů na Gibraltaru se (nějak) váže k přítomnosti opiček. Takže, když jejich počet za druhé světové války povážlivě poklesl, sám Sir Winston Churchill prý dohlédl, aby byly další přivezeny z Maroka. Tak ale jestli se to dá takhle snadno zařídit, nemusejí mít Britové obavy.
Opičky jsou velmi roztomilé (hlavně ty menší přímo lákají ke kontaktu) a taky neuvěřitelně drzé, opravdu jako opice. Čekají na přijíždějící lanovku a dorážejí na nepřipravené turisty, čímž vyvolávají mnoho povyku. Na stanovišti při nástupu visí varovná tabule, že opičky si igelitové tašky spojují s jídlem a že si je máme hlídat. Za jakoukoli škodu, kterou nám opičky způsobí, neseme odpovědnost sami. Opičky se ale od doby vyvěšení cedule asi posunuly ve vývoji a adaptovaly i na baťohy. Viděla jsem za tu chvíli několik případů, kdy opička skočila někomu na záda a začala se mu dobývat do baťohu. Dotyčný se vždycky lekl a opičku setřásl dřív, než mu něco vytáhla, ale to chce jen další trénink, kterého je k dispozici dostatek.
Opičky se i předvádějí, např. pózují na zábradlí nebo legračně vykukují z odpadkových košů. Bavilo nás je pozorovat, nejvíc jsem jich na jednom místě napočítala 17. Různé věkové skupiny zabavující se různým způsobem, od poklidného pojídání ovoce, až po hravé dovádění nebo dokonce rvačky.
Odjezd
Aprílové počasí a intenzivní hluk aut nás unavil dřív, než jsme čekali, a po zážitku z vrcholu skály jsme měli pocit, že to hlavní už jsme stejně absolvovali. Takže jsme se shodli, že dál na jižní stranu pokračovat nebudeme, a zamířili jsme zpět na hranice. Zřejmě jsme se trefili do špičky, takže fronta působila jako nekonečná, přestože to postupovalo rychle.
Ven (ven ve smyslu z Británie do Španělska) se šlo přes turnikety, do kterých se skenoval občanský průkaz. Kuba prošel snadno, ale já jsem se tam zasekla. Nevěděla jsem, jak tam tu kartu mám otočit, Kuba mi sice z druhé strany napovídal, ale tak, že jsem to nepochopila, a nic mi nefungovalo. Jediné, čeho jsem po několika pokusech vždycky dosáhla, bylo, že jsem rozhoukala a rozblikala ten turniket. Připadala jsem si nemožná a bezmocná a začínala se mě zmocňovat panika, že se odsud snad ani nedostanu nebo co. Nakonec jsem to vyřešila tím, že jsem odešla k dozorujícímu příslušníkovi, který si už dávno musel všimnout, co to tam provozuju. Ani mě nenechal nic dovysvětlit a pustil mě jinudy bez turniketu, tam taky proudilo lidí dost, mohla jsem to udělat mnohem dřív, kdybych si toho bývala všimla.
Umordovaná z toho hlučného provozu a závěrečného stresu u turniketů jsem vděčně čekala na autobus zpátky do Algeciras. Cestou jsem pospávala, ale pak jsem zjistila, že se strhl takový lijavec, že nebylo vidět na krok, ale že při tom jedeme strašně rychle, tak jsem ještě na závěr chytla strach, abychom se nevybourali. Vděčně (už po dešti) jsme dorazili domů a já si užívala naše bydlení propojené s ulicí (viz článek o Algeciras).
Gibraltar za návštěvu rozhodně stojí, i když se zdá, že tam člověk najde jen to, co už slyšel vyprávět nebo viděl na fotkách. Ano, ale najde toho přece jen víc, a vidět to naživo je prostě vidět to naživo…
Pomocný zdroj: Wikipedia
