Valencie nám rozšířila obzory i co se gastronomie týče. Získala jsem novou inspiraci a některé teoretické znalosti jsem si ověřila v praxi. Největšímu místnímu fenoménu – rýži – jsem už věnovala samostatný článek, v tomhle se víc zaměřím na jiné pochoutky.
Nejvíc mě překvapilo, že mi ani po týdnu stravování po barech a restauracích nebylo těžko. Vždycky mám při cestování problém, že mi po pár dnech už tak chybí zelenina a lehká jídla, že musím zařadit domácí stravu. I kdyby jen salát a chleba se sýrem. Je jedno, jestli zrovna objevuju Španělsko nebo chodím po šumavských kopcích. Ve Valencii se to nestalo, což pro mě bylo něco tak převratného, že to zmiňuju snad ve všech článcích o Valencii.
Když si na internetu zadáte heslo typu typická/tradiční jídla Valencie, najdete spoustu článků a videí s téměř identickým obsahem. Logicky. Jako vždycky jsem se před cestou pořádně připravila a napsala si seznam, protože některé názvy pro mě byly dost složité a nesrozumitelné. O to víc jsem čekala, že budou autentické.
Výše zmíněná logika bohužel vůbec nezaručuje, že si ona typická jídla opravdu dáte. Na mnoho z nich jsme totiž v restauracích a barech vůbec nenarazili, aspoň v době naší návštěvy. Běžná nabídka se skládala z položek typických pro Španělsko jako takové, které se dají jíst kdekoli. To není stížnost, jenom zkušenost. A ani to není poprvé, něco podobného se nám stalo už v Jaénu. Nicméně i tak vám můžu doporučit několik tradičních jídel a nápojů, které ve Valencii snadno vyzkoušíte.
Valencijské poklady, které lehce objevíte
Paella valenciana – tradiční valencijská paella neobsahuje mořské plody, jak se leckomu vybaví u slova paella, nýbrž kuře, králíka a v sezoně třeba i šneky. Paella není jakákoli rýže uvařená s čímkoli, má to svá pravidla. Pokud se od nich odchýlíte, vaříte prostě arroz (rýže), není problém.
Dále můžete vyzkoušet paellu de verduras (zeleninová), arroz con mariscos (rýže s mořskými plody), arroz al horno (rýže s masem, dle názvu al horno by se měla péct v troubě), arroz negro (černočerná rýže se sépiovým barvivem a intenzivní mořskou chutí) a nespočet kombinací zelenin a mas, ryb či mořských potvor.
Rýže se vaří ve vývaru s ostatními surovinami na mělké pánvi, která může dosahovat značného průměru, vrstva surovin totiž zůstává velmi nízká. Jestli vás rýže a paella zajímá, mrkněte na článek sem, nebo si stáhněte zdarma povídání i s receptem tady.
Horchata/orxata & fartons – horchata je rostlinné mléko vyrobené z místního šáchoru, podává se velmi chlazená a zpravidla i přeslazená. Přiznám se, že chuť horchaty nepovažuju za neodolatelnou, ale souhlasím, že s nadýchaným sladkým rohlíčkem farton to má něco do sebe. Ještě když vás třeba zmáhá vedro, pak tahle kombinace fakt osvěží.
Fartony jsou podlouhlé rohlíčky, které se do horchaty namáčejí, to mě bavilo. Ve Valencii dostanete horchatu s fartony na každém rohu, takže snad ani nejde neochutnat, ideálně víc druhů na víc místech. Leckde budou úplně stejné, ale někde mají vlastní výrobu horchaty i fartonů, což doporučuju prozkoumat.
Doma jsem vyzkoušela upéct fartony vlastní. I když jsem prostudovala spoustu receptů, ve výsledku byly moje rohlíky hutnější než ty z valencijských kaváren. Ale i tak jsou vynikající, beru to jako domácí variantu. Horchatu bez váhání nahrazuju běžně dostupnými rostlinnými mléky, v tomhle případě na originálu vůbec nelpím. Jestli si chcete zaexperimentovat ve vlastní kuchyni, mrkněte sem.
Na mnoha místech jsme narazili na marinovaného tuňáka tataki de atún. Osobně na syrové ryby vůbec nejsem, nicméně když jsem tohle ochutnala, musela jsem uznat, že to je lahůdka. Možná vypadá divně, že japonské jídlo zařazuju do španělské kuchyně, ale nabídka byla podle mě tak výrazná, že to tu prostě chci zmínit. Navíc ve Španělsku je tuňák ohromně oblíbená ryba a setkáte se s četnými úpravami.
Salsa romesco je pikantní zeleninová salsa mnoha podob. I tu občas dělám doma a je zase jiná než jsme měli ve Valencii ke smažené zelenině. Zeleninová tempura (zase Japonsko?) seděla v misce, po jejíchž stěnách byla rozetřená salsa. Aby držela, musela mít patřičnou hustotu. Bylo to efektní a výborné.
Ještě musím zmínit dva ikonické nápoje: agua de Valencia / aigua de València a café cremaet. Café cremaet je espresso s panákem. Nenastudovala jsem si to předem dostatečně a myslela si, že to bude něco jako italské caffè corretto, které mi moc nechutná. Tak jsem se do toho nehnala. Kdybych věděla, že tím panákem je pořádný dobroučký rum, šla bych do toho dřív.
Takhle jsem to ochutnala až těsně před odletem na letiště a moje překvapení asi nemohlo být větší. Omráčila (v pozitivním smyslu) mě lahodně skořicová vůně i chuť, ale i vysoký obsah alkoholu. Jako bych konzumovala tekutý dezert, který mi prohřál celou trávicí trubici. Toto jsem bohužel nestihla ověřit, jestli je standard nebo šťastná výjimka, příště to doženu.
Agua de Valencia je alkoholický koktejl, který se skládá z pomerančové šťávy, cavy (šumivé víno), ginu a vodky. Navzdory názvu nemá s vodou nic společného. Když jsem si ho objednala poprvé, číšník se mnou chtěl zalaškovat, jestli jako agua de Valencia chci vodu z jejich valencijského kohoutku nebo ten koktejl. Zjevně přecenil mou španělštinu a trvalo mi příliš dlouho, než můj mozek tenhle nečekaný vtip přechroustal. Můj zmatený výraz během toho chroustání zřejmě dostatečně výmluvně vyjádřil, že vtipy si necháme na příště…
Těchhle koktejlů jsme za náš pobyt vyzkoušeli několik a musím říct, že úroveň se značně lišila. I co do obsahu alkoholu, kvality pomerančové šťávy/džusu i chuti celkově. Nejhorší aguu jsme měli v Alicante. Takže asi agua de Valencia se prostě má pít ve Valencii 😊
Jak jsem zmínila, kromě všudypřítomné rýže jsme ve Valencii nacházeli tradiční španělskou gastronomii. Konečně jsem v jedné kavárně ochutnala pravé španělské torrijas. Přeložili mi to jako French toast a já vím, že je to houska nasáklá skořicovým mlékem (místo mléka může být víno), osmažená a obalená ve skořicovém cukru. Dostala jsem to krásně ozdobené šlehačkou a bylo to vynikající. Tohle je jedno z jídel, které jsem tvořila sama doma dřív, než ho ochutnala ve Španělsku, tak jsem umazala kousek svého vnitřního dluhu.
Zašli jsme na obligátní patatas bravas (smažené brambory se salsou), pimientos de Padrón (smažené zelené papričky. Normálně je mám moc ráda, ale tady poprvé mi nechutnaly, byly hořké a plné jadérek, možná jiný druh?), albóndigas con salsa de tomate (masové koule s rajčatovou omáčkou) nebo vynikající pollo al ajillo (kuře na česneku). Ve Španělsku rádi pro zpestření chodíme do mexických restaurací. I tady jsme tuhle možnost využili a byli jsme moc spokojení.
Oblíbené podniky?
V jiném článku vysvětluju, že náš valencijský pobyt letos na podzim poznamenaly nemoci a nestálé počasí. Promítlo se to i do toho, jak jsme se stravovali. Neměli jsme totiž běžnou kapacitu a jídlo leckdy vyřešili něčím nejjednodušším v nejbližším okolí. I to se ale dost osvědčilo. Buď jsme měli štěstí, nebo se prostě ve Valencii dobře vaří.
V každém případě doporučuju zajít do Mercat de Colón. Tahle klasická krásná tržnice nabízí posezení u jídla. Ne tedy stánky se surovinami, ale restaurace. Něco podobného jsme viděli třeba v Madridu nebo Florencii, ale Mercat de Colón se liší. Je tu spousta prostoru a klid. Vlastně se skoro divím, že tam nenapěchovali těch podniků víc. Sice jsme měli menší výběr, ale nijak nás to neomezovalo, naopak jsem si užila atmosféru bez shonu a ruchu. Do Mercat de Colón se chodí hlavně na valencijskou klasiku, ale nabídka je širší. Stojí za to se sem dojít podívat i jen tak v rámci poznávání atrakcí města, navíc leží v centru.
Dobrou zkušenost máme taky s restaurací La Cabanyita poblíž pláže Cabanyal. Kochala jsem netradičním interiérem a bodlo mi i chutné jídlo, tady jsme si dali toho tuňáka tataki. S klidným svědomím tu můžu zmínit i Galanga bar blízko metra Aragó. Všechno bylo vynikající a naše první agua de Valencia tu nasadila vysokou laťku. Ke snídani se nám osvědčilo mnoho místních kavárenských řetězců, nejvíc mi utkvěl Liaopastel.
V nouzi se nám osvědčilo mexické bistro Gonzalez & Co taky blízko Aragó. Mám na mysli nouzi ve smyslu kapacity pro hledání podniků, nikoli ve smyslu jídla, to nám tady chutnalo hodně. Dokonalé kuře na česneku v rámci polední nabídky a taky onu lahodnou kávu café cremaet nám připravili v restauraci Gulliver hned vedle autobusového nádraží.
Celkově jsme byli dost spokojení. Akorát jednou jsme kvůli počasí přistáli v nějakém turisticky exponovaném lokále v centru a jednou v nějakém španělském řetězci v jídelním patře obchoďáku, tak na těchhle dvou místech to bylo jednoznačně nejslabší. Všechno ostatní bylo fajn, vybírali jsme spíš náhodně.
Tečka
V době, kdy píšu tenhle článek, se Valencie pomalu vzpamatovává z tragických povodní. Obyvatelům celého regionu držím palce, aby z té hrůzy, která je potkala a která jim ještě dá zabrat, co nejdřív našli cestu do normálu.
S láskou vzpomínám na město i jeho kuchyni a těším se, že se tam zase někdy podíváme a budeme objevovat další kulturní i gastronomické poklady.
Další články o Valencii najdete zde.
