Když jsme 14. 9. (2024) odlétali do Valencie, u nás sílily povodně. Během jednoho týdne se ochladilo o 15—20 °C, úmorná vedra přešla skokem do sychravého chladu s nepřetržitým deštěm. V pátek 13. 9. jsme jeli s kapelou hrát do jedné kavárny v Chomutově, kde nás najednou chtěli přesunout ven na terasu, že mají hodně rezervací ke stolům a uvnitř nebude dost místa pro nás. Nakonec jsme se dohodli, že v tomhle mokru a teplotě (bylo 10 °C) venku opravdu hrát nebudeme. Kvůli zdraví, kvůli nástrojům, kvůli elektrice i z principu.
Kuba se už na koncertu necítil nejlíp a bolelo ho v krku. Doufali jsme, že je to jen nějaké podzimní nachlazení a že to brzy přejde. Když jsme v sobotu navečer (odlet se o hodinu zpozdil) přiletěli do Valencie, přivítalo nás sluncem zalité letiště a nádherné klima. A Kuba už měl jasnou horečku.
Byt, který jsme měli pronajatý, naštěstí disponoval více ložnicemi, tak jsme toho využili a zalezli si každý do jedné. Jednak abych se od Kuby nenakazila (nepovedlo se), jednak abychom oba měli větší klid. Kuba se za dva dny uzdravil a pak jsem to chytla já. Naštěstí mi bylo vysloveně blbě jen jeden den, pak už jsem mohla pozvolna zase začit fungovat. Do MHD jsem nosila respirátor, tak jsem si po dlouhé době vyzkoušela, jak je to nepříjemné.
Počasí ve Valencii bylo nejdřív fantastické, takže jsem si jen těžko představovala, jak se u nás bojuje s povodněmi. Dění jsme sice sledovali, ale všechno mi to připadalo neskutečně vzdálené. Ve Valencii jsme první dny zažívali přesně takové léto, které jsme si letos u nás moc neužili – svěží rána a vlahé večery, během dne sluníčko hodně hřálo a stín krásně chladil – i ve městě.
Na počasí* a zdraví záleží
Nedá se nic dělat, počasí zásadně ovlivňuje průběh cestování. Návštěva vodní zoo Oceanogràfic nám vyšla perfektně. Nevěděla jsem předem, kolik je toho k vidění i venku. Třeba delfíní show a různá jezírka s plameňáky nebo lachtany. I když se spousta akvárií nachází uvnitř pavilonů, přece jen jsme venku strávili hodně času. Navíc i celý komplex Ciutat de les Arts i les Ciències ohromně vynikne s blankytnou oblohou. Modré bazénky a bílá monstra společně vytvářejí magickou kombinaci.
Měli jsme velké štěstí, že jsme si koupili vstupenku do Oceanogràficu na úterý. Kubovi už bylo dostatečně dobře a já onemocněla až ve středu, která zároveň celá propršela. Další dny už se to zlepšovalo, ale například návštěva slavného „souvěží“ Torres de Serrans nebyla možná kvůli mokru. Jeden celý den jsme chtěli věnovat výletu do rezervace k nedalekému jezeru Albufera. Ten jsem prostě oželela.
Samozřejmě se dá cestovat i v neideálním počasí, nejsme z cukru. Jen je potřeba smířit se s tím, že něco nebude vidět, některé fotky budou šedivé, někam se člověk nedostane a někde se ani moc nezdrží. Čím víc člověk cestuje, tím flexibilnější musí být. A to i v případě, že si jen tak jezdí po městech a chodí po památkách.
Druhý, byť krátký pobyt v 1. polovině října to všechno urovnal. Konečně nám bylo zároveň dobře a zároveň nám zase krásně přálo počasí. Podívali jsme se do Torres de Serrans a užili si procházky po městě, které jsme už trochu znali. I když jsme některé resty nedohnali, tak jsme si aspoň město prochodili spolu, v klidu a pohodě.
Čím mě zaskočily valencijské pláže
Na moře se vždycky moc těším. Nejsem zrovna koupací typ, ale fascinuje mě pozorovat tu nekonečnou a nezdolnou masu vody. Všechny její barevné odstíny a nepřetržitý pohyb, toho jsem se zatím nenabažila. Když jsme se po příjezdu ubytovali a Kuba se uložil k ozdravnému spánku, já jsem chtěla za každou cenu ještě někam vyrazit. A tak jsem se rozhodla právě pro výlet na pláž vzdálenou něco přes 3 km.
I když jsme bydleli docela blízko centra, zaujaly mě domy podél ulic: samé normální činžáky s balkony a pruhovanými roletami. Nejdřív jsem si to užívala, protože mě bavilo objevovat autenticitu nového místa. Všechno sloužilo pro obyčejný život. Byty, bary, provozovny, obchody. Zaznamenala jsem velký výskyt marketů s domácími a zahradními potřebami.
Byla jsem moc zvědavá na používání valencijštiny. Po zkušenosti z Barcelony jsem čekala, že tady „normální“ španělština, resp. kastilština, bude zaujímat až druhé místo. Příjemně mě překvapilo, že vidím nápisy ve španělštině a okolo sebe slyším hloučky taky mluvit španělsky.
Když se začínalo stmívat a pláž se přibližovala jen pomalu, cesta už působila jednotvárně a výlet mě přestával bavit. Dělala jsem si starosti o Kubu a náš další program, kvůli svému rozvíjejícímu se autoimunitnímu onemocnění (o tom zas jindy) jsem ztrácela tempo a sílu. Zhoršovala se mi nálada a ubývala motivace.
Takže když jsem v tomhle rozpoložení konečně dorazila na pláž Playa de las Arenas, přepadlo mě – nedá se to nazvat jinak – zklamání. Promenáda se mi líbila, ale moře z ní téměř nebylo vidět. Do tmy už moc nechybělo, takže jsem se ještě honem vydala přes písek k vodě. Připadal mi nekonečný. Ne ve smyslu podél vody, ale kolmo k vodě. Takhle širokou pláž jsem ještě neviděla.
Protože byl sobotní večer, na pláži se začaly srocovat hloučky mladých lidí toužících po nočním životě a sbližování, takže jsem slyšela spoustu přízvuků angličtiny. Z nedalekého zábavního centra se linula ohlušující záplava diskotékových hitů. Písek byl studený stejně jako silný vítr a já se pomalu vrátila přes písek na promenádu. Mezitím se už setmělo a restaurace se rozsvítily, takže vypadaly ještě lákavěji než před tím. Líbilo se mi švitoření na pláži i na promenádě. Byl krásný sobotní večer a já si nerada uvědomovala, jak „dlouhá“ cesta zpátky mě ještě čeká…
K moři jsme se později vydali ještě jednou s Kubou. Dojeli jsme autobusem (jízda s nabitou kartičkou nás stála 10 Kč/osoba) ke vzdálenější známé pláži Malva-rosa a prošli se tentokrát pořádně. Shodli jsme se, že když se nebudeme chtít koupat nebo hrát plážový voljebal, nemá už pro nás význam sem jezdit. Na jednu stranu uznávám, že tu mají krásně písečné pláže s příjemně pozvolným vstupem do vody. Taky spoustu prostoru pro volejbal. Hrálo se ostošest. Ale jinak – na mě moc písku a voda v nedohlednu.
Další čas jsme pak už spokojeně trávili ve městě, částečně v parku Túria, částečně v historickém centru, částečně jsme prozkoumávali okolí našeho bydliště. To nás bavilo pořád. Taky ochutnávat různá rýžová jídla a variace horchaty a fartonů. O Valencii z různých úhlů pohledu průběžně přidávám články na blog. Jestli vás zajímají naše zkušenosti z Valencie, turistické body, gastronomie apod., přijďte se podívat sem.
*Povodně
Když teď na začátku listopadu píšu tenhle článek, sleduju s hrůzou z pohodlí svého pražského gauče povodně ve Valencii. Pár týdnů po našem odletu, konkrétně 29. 10. 2024 se strhly v oblasti Valencie bleskové záplavy ohromné intenzity. Kvůli nedostatečné informovanosti a nulové připravenosti mají tragický průběh a následky budou nedozírné. Když o tom čtu, svírá se mi srdce a slzy se mi derou do očí. Přes 200 mrtvých, mnoho pohřešovaných, neskutečný smutek, zoufalství a frustrace.
Zdá se, že vedení něco zanedbalo, na což doplatilo příliš mnoho lidí. Nejen co se týče osobních tragédií. Ekonomické dopady postihnou celou zemi, těžko říct na jak dlouho. Nevím, po bitvě je každý generál, ale vypadá to, že něco opravdu neproběhlo tak, jak mělo. Je to celostátní katastrofa. Třídenní oficiální smutek je asi na místě, byť jen jako symbolické gesto.
Závěr
Ještě nikdy mi nebylo při psaní článku takhle mizerně. Pokusím se nekončit zdrceně ani pateticky.
Když někam jedete a pak zjistíte, že se tam děje něco zlého, přece jen se vás to dotkne víc, než když je to jen jedna z mnoha špatných zpráv, které se na nás průběžně valí z celého světa a vůči kterým už jsme se museli obrnit. Vzbudí to ve vás větší soucit a solidaritu. Taky si pak možná víc vážíte toho, co máte doma. Jsem vděčná, že letošní povodně u nás proběhly tak, jak proběhly: že se na ně dalo trochu připravit, že se včas realizovala různá protipovodňová opatření. Že na to obyvatelé zasažených oblastí nebyli úplně sami.
Ve srovnání s tím, čím si teď Valencie prošla a stále ještě prochází, jsou naše tamní útrapy samozřejmě absolutně banální. Všechno je relativní a já si dodatečně vážím, v jaké pohodě a bezpečí se uskutečnil nás pobyt. Do Valencie se chci určitě ještě vrátit. I když nebo právě proto, že náš záříjový týdenní pobyt ve Valencii neproběhl úplně podle plánu. Druhá, už naopak moc povedená návštěva v říjnu mi tohle přání rozhodně potvrdila.
Procházky po městě mě nadchly a spousta zeleně, město, gastronomie i příjemná atmosféra si získaly moje srdce. Přeju celé Valencii, aby se ze současné pohromy co nejdřív zotavila. A aby se to už nikdy nemuselo opakovat.
Jestli se ve valencijském regionu pohybujete a máte chuť, napište do komentáře své postřehy. Bude to poučné.
