Jednou takhle v květnu 2023 jsme se potřebovali přesunout z Cádizu do Málagy, což autobusem trvá něco přes 4 hodiny, a tak jsme se rozhodli cestu rozdělit na dvě části. Tarifa nás zajímala hlavně proto, že se jedná o nejjižnější město kontinentální Evropy, právě tam se stýká Středozemní moře a Atlantický oceán, a hlavně – je to odsud nejblíž do Afriky, což je tedy opravdu hodně efektní.
A tak jsme tu strávili prodloužený víkend. O zajímavostech samotného města se tu rozepisovat nebudu, ty najdete v článku Tarifa má hned 3 „nej“. Tady se s vámi chci podělit o osobní zážitky…
Něco je jinak
Už po cestě z nádraží jsem si všimla, že tu něco „nehraje“. A postupně jsme přicházeli na to, co je jinak…
Na různých místech Andalusie už jsme před tím nějaký ten pátek strávili a plus mínus všude jsme se v nějaké míře setkali s památkami v maurském slohu, s prodejnami klasických kytar nebo tradičních šatů s kanýry. S plakáty inzerujícími zaručeně autentické představení flamenka a pomníky jeho významných interpretů. Na ulicích, ideálně při obědě vedle restaurace hrají lepší i horší kytaristé a po jedné až dvou písničkách obcházejí hosty, aby od nich vybrali příspěvek. Všude po ulicích narážíte na prodejce všech možných druhů losů (ne zvířat, ale výherních).
A tady? Kde nic, tu nic. Místo toho obchody se surfařskými potřebami, s lněným a batikovaným oblečením a etnickými doplňky. Turisté v žabkách a květovaných košilích, s mokrými vlasy a slunečními brýlemi. A pak to šlo ještě dál – dokonce jsme tu ani nepotřebovali španělštinu. Ne že by se nehodila, ale běžně jsme se domluvili anglicky s reakcemi v angličtině (kdo četl článek Španělština je i není španělská vesnice, ví, jak to myslím). Našli jsme tu vynikající vegetariánskou restauraci Chilimosa Vegetarian Food a všechny naše 4 tarifské obědy jsme si dali právě v ní. Hrálo tam houpavé reggae a majitelkou byla rodilá Londýňanka, která se tu před mnoha lety usadila.
Už chápete? Prostě úplně jiná atmosféra, jiný styl. Ne lepší nebo horší, prostě jiný.
Na africkém pobřeží se majestátně tyčí marocké hory. Díky tomu, že jsou tak vysoké, poskytují velkolepý pohled. Afrika se nedá přehlédnout a mě za celé 4 dny neopustila chuť vzrušeně volat „Afrikááá!“. Abych s tím nebyla otravná, volala jsem většinou jen v duchu. Při dobré viditelnosti si to užijete i z Gibraltaru, ale ten je přece jen dál, tady to máte do Maroka jen 14 km…
Zaujatě jsme sledovali čilý lodní dopravní ruch. Nejen trajekty z Tarify do Tangeru a zpět s celodenním provozem, ale hlavně ohromné množství ohromných tankerů plujících průlivem na obě strany. Kuba mě díky nějaké aplikaci pravidelně informoval, kolik která loď měří (často i pár set metrů), kolik toho veze odkud kam a kolik členů má posádka (často jen „pár“). Bylo to vzrušující, tolik velkých lodí najednou jsem ještě nikdy neviděla.
Vítr
Naše tarifské zážitky bohužel nepříjemně ovlivnil neskutečně silný a ledový vítr. Už jsem před tím četla, že tu hodně fouká, takže jsem s tím počítala, ale stejně jsem nakonec nebyla dost připravená. I když pralo sluníčko, profoukl i několik vrstev. Takže mi většinou byla zima a za větrem vedro. Navíc mě nějak deptal ten nápor do hlavy a do uší, nejsem na to zvyklá a byla jsem z toho vyčerpaná. Hlavně večer se nám už ani moc nechtělo ven. Ale našly se i chvíle, kdy zrovna nefoukalo, a to se dalo i koupat.
V Tarifě je celkem efektní západ slunce. Jenže právě při jeho pozorování jsme řádně vymrzli kvůli tomu větru. Když si chcete vyfotit, jak sluníčko zalézá za obzor v atraktivním místě označujícím Atlantický oceán, zjistíte, že skoro nejde udělat fotku tak, abyste v záběru neměli ošuntělé cedule a umakartové buňky.
Pobyt v Tarifě jsme si i přes ten vítr užili, všechno jsme si pořádně prošli a prohlédli, i zdejší ohromný a ohromující hrad jsme prozkoumali. Ten tedy rozhodně stál za to. Chvíli jsme strávili i na malé krásné pláži na straně Středozemního moře. Pokochali jsme se pohledem na létající kite surfaře při lekcích na vyhrazených místech na straně Atlantického oceánu. Prošli jsme i rezidenční části města a vyzkoušeli kus turistické trasy podél moře za městem. Výhledy na moře (a na Afriku!) stály za to…
Španělé nejsou na složení některých jídel tak hákliví jako Italové, určitě a logicky to platí pro jídla italská. Takže pizza s ananasem tu není problém. My jsme si v Tarifě dali jednu dost alternativní pizzu, její korpus byl totiž tvořený pšeničnou tortilou. Nebylo to samo o sobě špatné, ale ačkoli jsem zpravidla dost benevolentní (?), tak tady toto mě moc nenadchlo. Nebo kdyby se to aspoň nejmenovalo pizza nebo kdybych předem věděla, do čeho jdu…
Po celé Tarifě jsou rozeseté kanceláře agentury Turmares, která nabízí lodní výlety za delfíny a velrybami. Pořád jsme po tom pokukovali, ale k činu jsme se nerozhoupali. Asi jsme si Tarifu chtěli ještě víc prochodit, asi jsme moc šetřili, asi jsme to prostě nepotřebovali. Ale zůstává mi to na seznamu pro nějakou další návštěvu, uvidíme.
V Tarifě je dost nešpanělských turistů, s tím se musí počítat. Ale taky je tu příjemná bezstarostná atmosféra a prázdninový duch. Nevím, jak vypadají dlouhé pláže na straně Atlantiku v létě, když je tepleji, teď byly kvůli studenému větru a velkému nánosu hnědých řas dost prázdné. O to víc prostoru a pré měli surfaři, kteří si většinou pomohli neoprenem. Jestli máte vlastní zkušenost z Tarify, budu ráda, když napíšete do komentáře, jaké bylo počasí a jak to bylo s turisty.
Kam s ním?
A na závěr jedna perlička z domu, kde jsme bydleli. Měli jsme pronajatý byt v domě o 3 patrech celkem asi s 30 byty. Na několika místech ve společných prostorách viselo velmi důrazné upozornění, resp. žádost, aby si nájemníci na střeše věšeli prádlo výhradně na ty šňůry, které patří k jejich bytu. To jsme považovali za smysluplný požadavek, dokud jsme si tam nešli prádlo pověsit sami.
Střecha byla plná šňůr v různých směrech. Všechno jsme obešli, abychom našli tu, která tedy patří k našemu bytu. A co myslíte? Nenašli jsme žádné označení. Abych byla přesná, dvě šňůry u sebe měly cedulku s číslem bytu (bohužel ne tím naším). Jinak nic. Vážně jsem chtěla uposlechnout požadavek, ještě ke všemu tak důrazný a všude do očí bijící, jenže to prostě nešlo. Několikrát jsme střechu trochu nechápavě obešli, a jelikož vůbec nikde žádné prádlo neviselo, prostě jsme si vybrali jednu šňůru vzadu a tam si prádlo pověsili. Pralo sluníčko, foukal zběsilý vítr, takže prádlo bylo za chvíli suché a my ho s úlevou sebrali.
Trávili jsme už nějakou dobu na cestách, takže se nám hodilo vyprat ještě druhou várku. Tentokrát už s klidem jsem prádlo pověsila na stejnou šňůru jako tu první, jenže jsme šli ven a pro prádlo se vrátili až navečer. Trochu ve mně hrklo, když jsme tam naše prádlo neviděli. Na místě, kam jsme prádlo původně pověsili, byl jenom přikolíčkovaný vzkaz na papíře, že tohle je šňůra pro byt 2E, tak abychom ji nepoužívali. Naše prádlo naštěstí viselo o kus dál. Nikde jinde žádné jiné prádlo neviselo.
Někdo si dal tu práci, že nám to přendal a na svou šňůru dal jednorázový vzkaz. Než aby si pořádně označil šňůru… Prádlo jsme si zahanbeně sundali a na vzkaz se omluvili, že když nejsou šňůry označené, nevíme, kam to pověsit. Pro jistotu jsme to pak napsali i ubytovatelce, ale velkou naději na to, že by s tím někdo něco udělal, jsme si nedělali… Ještě že naše prádlo neputovalo od šňůry ke šňůře, jak by je nazlobení majitelé postupně posunovali jinam. Ale třeba by tam aspoň zůstaly vzkazy s označením šňůr.
Přiznám se, že občas ve Španělsku nad něčím nevěřícně a nechápavě kroutím hlavou. Jenže pak přijedu domů a rychleji, než bych čekala, najdu něco, nad čím taky můžu nevěřícně kroutit hlavou. A platí to i naopak, někdy zase uznale pokyvuju. Cestování je prostě fajn… 😊
