Málaga nás při první návštěvě přivítala zataženým nebem, takovým, které opravdu nechcete vidět nad letištěm označeným Aeropuerto Málaga – Costa del Sol (Slunečné pobřeží). Protože já chci slunce zářící a nebe i moře barvy sytě modré. Nejela jsem sem takovou dálku z našeho velmi chladného jara, abych koukala na šedivou masu. Třeba to vypadá jako banalita, ale Andalusie se pyšní tolika hodinami slunečního svitu za rok, že tohle si mohla odpustit – nemohla jsem se ubránit zklamání a neocenila jsem tu vzácnou možnost se tady vyhnout slunci.
Já zimomřivá a sluncemilná osoba jsem totiž dostala strach, že co když to tak bude pořád (ne, na optimistu si tu hrát nebudu). Hořkokyselý a skleslý výraz mě neopustil po zbytek šedivého dne. No aspoň ty palmy, ty mi to částečně vynahradily, protože do mé dokonalé kombinace štěstí patří kromě slunce a (modrého!) moře taky palmy. Tahle vzpomínka se mi vybavila i při druhé a třetí návštěvě (a asi se mnou už zůstane) města a vyvolává mi úsměv na tváři, že jsem byla rozladěná úplně zbytečně, ale tehdy jsem se fakt zalekla.
Přiletěli jsme odpoledne, našli autobus A do centra, koupili si jízdenky (já mluvím španělsky!?) a vyjeli. Zastávky jsou tu všechny na znamení a utíkaly strašně rychle, letiště neleží daleko. Doufala jsem, že ohlašovací systém funguje správně a my tu naši stihneme zvonkem oznámit dřív, než ji projedeme.
První pohled na okolí, když jsme vystoupili, nás moc nenadchl (možná ještě tak kdyby svítilo sluníčko). Vybrali jsme si ubytování na západ od přístavu trochu dál od centra, tedy spíš v rezidenční oblasti, byť kousíček od moře. Samé vysoké činžáky, všechno nějaké divně zašlé – jakoby zrezivělé, elektrické dráty vedené v obrovských chomáčích a uzlech podél zdí venkem. Potkali jsme pár pochybných existencí a nevalný dojem se stísněným pocitem se nedal ignorovat.
Od zastávky autobusu na adresu našeho ubytování to bylo jen pár set metrů, ale zdály se mi nekonečné. Zarytě jsme mlčeli a já jsem horečně přemýšlela, jestli jsem tuhle lokalitu náhodou neprosadila já. Určitě jsem ji navrhla, ale snad se dá říct, že jsme to vybrali společně a že se nemusím cítit moc provinile. Vlastně mi to nepřipadalo vysloveně hrozné, ale měla jsem obavy, aby Kuba nebyl zklamaný.
Později jsme zjistili, že zašlý dojem zrezivělých zdí po celých vysokých domech vytvořila Calima. Docházelo nám to postupně, párkrát totiž pršelo a my si všimli, že i na dlážděných chodnících v loužích se vyskytuje něco divného terakotové barvy. Přeskočím průběh našeho zkoumání a úvah k samému rozuzlení. Někoho to možná už napadlo – ano, jedná se o saharský písek (viz články Calima a Málaga – město). Vlastně se nám ulevilo, když jsme to po několika dnech objevili, protože ta zašlost domů neznamenala nepořádek a nedbalost obyvatel, ale důsledek přírodního jevu. A to je přece jen něco jiného…
Naše první kroky a pak i většina dalších mířily k moři, které šplouchalo téměř na dosah a na doslech a já se nemohla nabažit tou nádherou. Ano, ten první večer mělo šedou barvu, ale o to víc jsem si vážila všech pohledů, které zářily modří, povedlo se nám jich dost.
Největší radostí mě naplňovala dlouhatánská promenáda Paseo Marítimo Antonio Banderas, podle slavného rodáka z Málagy. Na Antonia Banderase nemám vyhraněný názor, ale tímhle si u mě ohromně šplhnul. Palmy, květiny, chodníčky, lavičky, cyklostezka, to vše lemující pláž táhnoucí se podél západní části města. Vysoko v palmách řvali žlutozelení papoušci (dělali opravdu kravál), mezitím se chechtali racci. Moře tady končí až s obzorem, táhne se do daleka, a i když je třeba velmi klidné, budilo ve mně velký respekt. Vždycky mi naskakují fantazie o dávných mořeplavcích, jak se s tehdejším vybavením vydávali vstříc dálkám a nebezpečím. A že to muselo být, kromě toho velkého nebezpečí, útrap a strádání, i veliká nádhera. Těžko říct, jestli ji v těch podmínkách, za kterých se plavili, ocenili.
Střídali jsme výlety po turistických atrakcích, lelkování u pláže, práci online a studium reálií a španělštiny. Strávili jsme tu v poklidu celý týden, který utekl jako voda. V blízkém okolí jsme měli bary na snídaně a tapas a dva supermarkety. Počasí mě trochu překvapilo, protože i když slunce svítilo a dokonce dost hřálo, od moře vanul chladný vítr.
Jednou jsme se nedočkavě vydali na procházku po pláži, jak to bývá vidět ve filmech u moře – po kotníky ve vodě a s botami v ruce, jenže to šlo jen chvilkami, protože nás to dost záblo. Místní měli slunečníky, křesílka, stolečky a pod nimi zkušeně chladící tašky narvané jídlem. Jenže foukal takový leďák, že měli všichni slunečníky u země směrem tak, aby se před větrem co možná nejvíc uchránili. Pokud se někdo odhodlal do vody, tak jen na pár minut a maximálně po kolena. Rozhodně jsem tu využila dost teplého oblečení, zvlášť když jsme se chtěli procházet volným tempem a občas si posedět na skleničce nebo na lavičce. Doma jsme si příležitostně přitápěli klimatizací, duben ještě tam budem, i tady.
Jednou večer, když jsem si šla lehnout, se od sousedky začal ozývat neskutečný křik a takové rány, jako kdyby někdo házel nábytkem. Pozorně jsem poslouchala a snažila se vyrozumět, o co se jedná. Měla jsem dojem, že jde o hádku matky s mladou dcerou, že má máma podezření, že si holka vodí domů chlapy za peníze a že s tím nesouhlasí. Máma zuřila, holka brečela. Vydedukovala jsem to z několika zachycených větiček, takže jsem možná byla úplně vedle, ale z toho rámusu ve mně byla malá dušička. Podle informací z nějakého videa se Španělé nehádají pokaždé, když se nám zdá, že se hádají, ale tohle tedy byl rachot. Sousedka evidentně neměla potřebu držet soukromé hádky pod pokličkou. To jsme si všimli víckrát, že i osobní věci se tu klidně řeší na veřejnosti a nahlas, míra potřeby udržování soukromí (o uzavřenosti a ostychu vůbec nehovoře) je tady asi nižší než u nás.
Jinak jsme se ale setkávali s pohodovými a klidnými interakcemi, užívali jsme si pomalejší tempo, i když tedy to pak mělo vliv na to, že jsme toho nestihli absolvovat tolik, kolik jsme zvyklí. Ale poměrně snadno jsme se s tím smířili.
