Na cestách po Andalusii jsme se zatím bez auta pohodlně obešli. Řízení, údržba, provoz, řešení parkování jsou pro nás poměrně náročně disciplíny a my jsme se rozhodli, že si nebudeme přidělávat starosti. Takže při přesunech po Andalusii využíváme hlavně autobusovou dopravu, částečně vlaky, ty zatím jen na kratší a střední vzdálenosti. Dálkové rychlovlaky vyjdou o dost dráž a my je po Andalusii nepotřebovali. Několik měst, které jsme zde navštívili, disponuje ve svém okolí letištěm, ale pro naše vzdálenosti to nebylo aktuální.
Vlak
Cercanía
Na blízké vzdálenosti existují příměstské vlaky s názvem Cercanía (cercanía = blízké okolí). Jsou pohodlné a cenově dostupné, akorát pak všude zastavují. Jízdenky se dají snadno koupit v automatu Cercanía, anglická verze nám fungovala, takže to nebyl problém. První jízdenku jsme si zakoupili i s kartičkou, na kterou se jízdenka nahrála, další jízdenky lze už dobít na stávající kartičku. Platba hotově i kartou.
Kartička, jak jsme později zjistili, bohužel platí jen v rámci určitého omezeného území. Takže ta vydaná v Cádizu nám neplatila v Málaze, tam jsme si museli koupit novou. A v Seville zase. I když vypadají naprosto identicky (kromě čísla), automat ví, kde byla vydaná, a jinde ji nenabije, pacholek. U automatu v Seville pomáhala urychlit nákup jízdenek paní od drah, ptala jsem se jí na to, ale poradila mi (ve vtipu), že si z kartiček můžu založit sbírku. Naštěstí cena za kartičku je zanedbatelná (0,50 EUR), takže v podstatě není co řešit.
Pokud je kartička nabitá konkrétní jízdenkou, např. zpáteční, která ještě není projetá, nelze si na ni dobít další jízdenku do zásoby. Zrušila by se nevypotřebovaná část. Taky se nám stalo, že nám automat platnou kartičku nenačetl a hlásil chybu, takže jsme si stejně museli koupit další. Jsou to malé částky, takže jsme to neřešili, ale onu nabíjitelnost, která zpočátku vypadá tak lákavě, je potřeba brát s rezervou…
Media Distancia
Na větší vzdálenosti lze využít vlaky Media Distancia, ty také mají na nádraží své automaty. My jsme toto spojení zatím využili jen jednou – ze Sevilly do Cádizu, jízdenky jsme si koupili online na renfe.com/es/en, všechno bylo jednoduché a pohodlné. Včetně jízdy vlakem, rozhodně to byla dobrá zkušenost…
Alta Velocidad
S vysokorychlostními vlaky nemáme zkušenost. Zdá se, že fungují dobře a hodí se hlavně na větší vzdálenosti. Nicméně cenový rozdíl nás zatím nenalákal k vyzkoušení.
Autobusy
Většinu přesunů po Andalusii jsme realizovali prostřednictvím autobusů a všechno probíhalo normálně, jak jsme zvyklí u nás. Využili jsme spoje několika společností podle toho, kdo kam zajišťuje dopravu. Jízdenky se kupují u přepážky příslušné společnosti nebo v automatu příslušné společnosti v nádražní hale. Dají se koupit i přes internet, což jsme zatím vyzkoušeli jen jednou, protože jsme si chtěli pro jistotu koupit jízdenku v předstihu ještě v ČR. Zpočátku se mi proces zdál složitější než u nás, ale nakonec to taky nebyl problém, jen jsme museli zadat číslo OP. Akorát tam byl příplatek několik EUR, takže i nadále upřednostňujeme nákup přímo na nádraží.
Asi nejrozšířenější dopravní společností je Alsa, která má na nádražích právě ty automaty na prodej jízdenek, takže jsme nemuseli řešit otvírací dobu přepážek. Automaty vždy fungovaly i s anglickou verzí a nákup nebyl problém. Jednou to po nás chtělo zadat číslo dokladu (vybrali jsme si občanku), proč zrovna tehdy a jindy ne, nevíme. Ale hodí se to pro případ, kdyby chtěl člověk něco měnit nebo stornovat, mělo by to pak jít na internetu i pro jízdenky zakoupené v automatu (musí se tam pak zadat číslo toho dokladu).
Spojení si hledáme na stránkách Omio nebo rome2rio. Někdy pro jistotu i přímo na Alsa a Avanza. Společností, které zajišťují autobusovou dopravu, existuje mnoho. Když hledáme na internetu konkrétní spojení, koukáme pro jistotu všude, na co si vzpomeneme, nicméně se nám osvědčilo se i zeptat na informacích. Některé spoje jsme totiž na internetu nenašli.
Jen pár našich cest trvalo míň než 2,5 hodiny, takže jsme si docela zajezdili. Moc jsem si užívala pohled na pestrou krajinu, střídaly se nádherné hory, velké skalnaté masivy anebo překrásné výhledy na moře. A taky na olivové háje, kdy se desítky minut a mnoho kilometrů jízdy na pohled nic nemění. Asi se to brzy omrzí, nicméně my jsme při první takové cestě nemohli odtrhnout oči a zírali na nekonečné kopečky pokryté olivovníky. Občas jsme viděli označení něčí farmy, jedná se o rozlohy jiných parametrů, než jsme u nás zvyklí. Jen výjimečně jsme jeli přes nějakou řeku. Resp. jsme často přejížděli přes nějakou označenou, jenže bez značky bych to ani nepoznala, byla to suchá, úzká a odolnými keříky porostlá koryta.
Podél dálnic kvetly růžové a bílé oleandry, na jaře i nespočet dalších keřů. Kochala jsem se pohledem na spoustu ostrovů barevných květin v nejrůznějších odstínech. Na podzim už zbyly jen ty oleandry, nicméně krajina byla úchvatná pořád. Někdy nám svítilo slunce, někdy lilo, pokaždé se nám tedy nabízela jiná panoramata. Obdivovala jsem řidiče, kteří hlavně ve městech museli manévrovat ve velmi omezeném prostoru. Například když měli zatočit v úhlu 90 stupňů v úzké dráze ohraničené budovou nebo betonovou bariérou, o kterou jsme zrcátkem téměř drhli, na to bych neměla nervy. I na samotných nádražích to měli často dost těžké.
Obohacující zkušenosti
O tom, že něco proběhlo normálně a podle plánu, se zpravidla moc nepíše a nevypráví. Nám se (naštěstí) nic dramatického nikdy nestalo, uvádím tedy jen pár zkušeností, které to trochu zpestřily, a beru je jako exkurz pod pokličku místního folklóru…
Hned nákup naší první jízdenky (Málaga – Algeciras) nám dal trochu zabrat. Ještě jsme nevěděli, jak to chodí, takže jsme se s dvoudenním předstihem, v neděli 1. 5. navečer, vydali na nádraží. Našli jsme si předem na internetu, že přepážka bude otevřená. Nádraží v podstatě zelo prázdnotou. Když jsme došli k příslušným okénkům, všechna byla zavřená se staženými roletami. Rozpačitě jsme se rozhlíželi a neubránili se skeptickému a trochu nespravedlivému zhodnocení, že tady ve Španělsku se na nějaké informace na internetu asi moc nehraje. Na prostranství kolem sice postávalo pár lidí se zavazadly, což mi dávalo naději, že třeba pokladna otevře, zároveň tomu nic dalšího nenasvědčovalo. Třeba by na okénku mohl viset nápis „pauza“, nebo „přijdu hned“, ale žádné takové povzbuzení tam nebylo.
Asi čtvrt hodiny jsme se ometali kolem, snažili se vyzkoumat další informace nebo najít automat na jízdenky, a hlavně doufali, že se najednou odhrne roleta a okénko se otevře. Nestalo se. Nevěděli jsme, jestli to nějak souvisí s nedělí nebo se státním svátkem. Zašli jsme se na dalších asi 15 minut projít a dali tomu ještě jednu šanci. Se zatajeným dechem jsme se blížili zpět k nádraží a bingo. Přepážka fungovala úplně normálně, jako by tomu nikdy ani jinak nebylo, a jízdenky jsme si pak už bez problému zakoupili.
Při další cestě (Algeciras – Cádiz) jsem si v hale při čekání všimla, že úředník, který nám dva dny předem prodal lístky, přišel k nástupišti a ptá se čekajících, kdo jede do Cádizu. Něco vysvětloval, naštěstí jsem pochytila, že se jedná o zpoždění asi 1,5 hodiny. Bohužel už jsem nerozuměla, co se po cestě z Málagy stalo. Když autobus přijel, všichni jsme se k němu hrnuli, ale odkázali nás na náhradní vůz, který cestu dokončil. I když se hodně mluvilo a vysvětlovalo, bylo to jen místní španělštinou a příčina komplikace nám zůstala neznámá.
Už to bude vypadat, že co cesta, to něco neobvyklého, protože hned v dalším autobuse (Cádiz – Córdoba) jsme měli pro změnu zdržení kvůli zdravotnímu problému pasažéra. Jeli jsme brzy odpoledne v tom nejhorším vedru a v nějakém malém městečku jeden starší pán při nastupování zkolaboval. Podle mě tím vedrem, ale nevím, opět se dlouho mluvilo, všichni se všemi to řešili, ale my jim opět skoro nerozuměli. Čekalo se, jestli se mu udělá líp.
Měli jsme řidičku a řidiče, možná proto, že se jednalo o celkem osmihodinovou cestu z Cádizu do Madridu (naše destinace byla zhruba v polovině). Ti nakonec rozhodli, že zavolají záchranku. Asi se to nepovažovalo za moc urgentní, protože až za poměrně dlouhou dobu (dlouhou na záchranku) přijelo osobní auto s doktorem (asi). Ten velmi rozvážně vystoupil a velmi v klidu všechno probral s manželkou pána a trochu i s pánem, ale slyšela jsem hlavně paní. Domluvili se, že pojedou dál autobusem. Celkem tedy asi po 45 minutách jsme pokračovali v jízdě.
A jednou k nám po cestě (Granada – Almería) přistoupil starší pán, který si z mobilu pouštěl arabskou diskotéku. Ne do sluchátek nebo do ucha, ale nahlas do éteru. Naštvala mě jeho bezohlednost, protože to bylo děsně vlezlé, ještě navíc skorou žádnou písničku neposlechl do konce, ale pořád přepínal. Po půlhodině jsem toho měla po krk, po jeden a půlhodině jsem už docela otupěla. Nikdo v jeho bezprostředním okolí neseděl a nejbližší omladina nic nepodnikla. Zajímalo by mě, jestli to opravdu nikomu nevadilo, nebo jestli se jenom nenašel nikdo, kdo by to s ním chtěl řešit.
Tak to pro ilustraci, naše ostatní dosavadní cesty vynikaly „jen“ těmi fantastickými výhledy 🙂
Cestování hromadnou dopravou po Andalusii můžu s čistým svědomím doporučit, my v něm určitě budeme pokračovat. Pokud máte zájem pobývat stranou od lidí, tak se vám auto bude hodit, to platí všude. Jinak se bez něj klidně obejdete jako my…
