V San Pedru jsme se ubytovali hned u moře v části Lo Pagán. Zřejmě už po sezóně, tak tu panoval klid a mír. Pláž byla široká jen asi 15 m, člověk na moře z promenády skoro dosáhl. Moře hlavně po ránu vypadalo krásně klidné jako rybník, přece jenom laguna je laguna. Byla to pohoda a my ji využili k odpočinku od cestovatelských zážitků. Jen tak jsme se poflakovali, procházeli a já taky trávila dost času zapisováním poznámek do počítače.
Neuvěřitelné průzračné moře mě nadchlo, fascinovala mě hejna rybiček různých velikostí, které se mi bezstarostně honily kolem nohou. Dvakrát jsme vyrazili na východ slunce a vzhledem k tom, že sluníčko vycházelo až před 8. hodinou ranní, to ani nekladlo žádné požadavky na brzké vstávání. Po ránu tu vždy svérázná úklidová četa likvidovala odpadky a česala písek na pláži, všechno v dokonalém klidu. Jedinou vadou na kráse byly medúzy, ač samy o sobě krásné, Jenže některé dny se jich tu vznášelo až příliš. Kuba našel, že se jedná o typ „fried egg“, které prý nežahají, ale věřte tomu…
Měla jsem radost, že i většina zahraničních turistů zkoušela komunikovat ve španělštině, více či méně zdatně. Slyšeli jsme kolem velké množství britské angličtiny, ale nutno říct, že se jednalo spíš o „nižší“ vrstvy, vzhledem k celkové úrovni chování, vzhledu a způsobu oblékání. Bylo to takové lidové.
Bydleli jsme hned u moře v malém domku, těch tu kolem stálo nepočítaně. Vlastně všechny. Jenom takové bungalovy s malým dvorkem uvnitř. Parádní letní sídlo, čisté a na první pohled dokonalé. Když jsem pak objevovala, co všechno tam chybí (např. ani houbičku na nádobí, trochu jaru nebo odkapávač na nádobí, nic nám v kuchyňce nedopřáli), tak jsem rychle střízlivěla. Navíc když šel v noci někdo po ulici domů a při tom mluvil, tak jsme měli všechny zvuky v přímém přenosu, jako by mluvil u nás v ložnici. Naštěstí čas letních večírků už zřejmě skončil.
Obchody v okolí měly jenom podobu malých večerek s omezeným sortimentem a nadstandardními cenami, zato restaurace nabízely všechno možné a cenově dostupné. Pobavilo mě, že večer na několika místech vždycky vytahali zahrádky, resp. stoly a židle i na vozovku, takže nešlo projet. Asi tam na to jsou zvyklí a večer se prostě jezdí jinudy.
Do centra San Pedra jsem se vypravila až těsně před odjezdem, hlavně pro klid duše. Je to fajn malé živé město, nicméně není tam nezbytně nutné chodit. Ledaže zatoužíte po „normální“ civilizaci nebo potřebujete obstarat něco, co nejde zařídit u moře. Pomotala jsem se běžnými ulicemi, obešla hlavní kostely a náměstí a zase mazala domů.
Jednou jsme si vyjeli na celodenní výlet do salin za plameňáky a moc se mi líbily bahenní lázně. Poprvé jsme tápali, co že to máme dělat a jak to funguje. Na dně se nasbírá jemné bahýnko do připravených plastových nádobek, to si pak člověk na molu na sebe natře, počká cca 20 minut, než to zaschne, a pak se vrátí do jezírka, aby to ze sebe opláchl.
Najít to správně jemné (a smradlavé) bahýnko dá někdy práci, my jsme poprvé měli peeling z bahna plného písku. Taky to šlo. Ale podruhé už jsme se poučili. Navíc jsme měli k dispozici bahno už nasbírané, občas to někdo naloví i pro ostatní, tak jsme to využili, zbylo toho dost i pro další zájemce. Voda je neuvěřitelně teplá, slaná a mělká, člověk si tam pak jen tak hoví. Smýt bahno je trochu oříšek, musíte to vzít několikrát, jinak vám na sobě zůstanou šmouhy, trochu mastné a trochu smradlavé. Ale léčivé!
V blízkosti San Pedra se nachází jakási vojenská základna. Dvakrát měli cvičení, tak jsme si „užili“ lety stíhaček, to bylo zajímavé, i když vzhledem k těm zvukům ne moc příjemné. Jednou jsem sledovala pochod vojenské jednotky od přístavu, nebralo to konce. Ti první ještě spořádaně pochodovali, druhá polovina už spíš dobíhala, jako by jim ujížděl vlak. Bylo jich několik set a já měla radost, že je mír a je to jen cvičení.
Svérázná autobusová doprava
Nikdy jsme ve Španělsku neměli problém s hromadnou dopravou a všechno nám tisíce kilometrů fungovalo hladce. Až na San Pedro, hned z několika důvodů. Jízdní řády na zastávce byly pro „linky“, např. linka 7 a 8. Projíždějící autobusy měly čísla 47 a 48, tak jsme si řekli, že asi autobus 47 jede linkou 7. Nicméně občas jel autobus jinou trasou, než jak ukazoval jízdní řád a Google, a na některé zastávky vůbec nezajížděl.
Trochu to popisuju v článku o cestě do salin. Tam jsme asi dojeli jenom díky tomu, že jsme to řidičce nahlásili při nákupu jízdenky. Když jsem příště jela stejným autobusem do města a nic nehlásila, tak jsme k salinám – navzdory jízdnímu řádu příslušné linky – nezajeli. Ještě že jsme nechtěli od salin jet autobusem domů, to bychom se načekali. A vlastně bychom asi ani nevěděli, kde přesně čekat, žádnou zastávku jsme jaksi stejně neviděli.
Měli jsme z jízdního řádu zjištěno a pozorováním odkoukáno, že od nás jede autobus do Cartageny. Nicméně když jsme jím potřebovali jet, tak zrovna nedorazil. Čekalo tam s námi pár místních, kteří se divili, protože se to prý nestává. Po hodině marného čekání jsme vyrazili na autobusové nádraží, protože jsme doufali, že tam najdeme nějaké informace, ideálně v podobě člověka, a taky jeden spoj do Cartageny navíc, který naší zónou neprojížděl.
Informace existují jenom v podobě několika vytištěných papírů na nástěnce, jinak nic, ani člověk. Vlastně ani záchody tam nebyly. Zamčená budova, která zřejmě už dávno nechtěla mít s cestujícími nic společného. Našli jsme si linku 11 a páteční jízdní řád v létě (byly různé pro léto a zimu, teď končilo léto) a došli si na oběd. Když jsme se vrátili na nádraží, zrovna přijel (v nečekanou dobu) autobus s nečekaným číslem a jel do Cartageny, tak jsme neváhali a odjeli.
Co to bylo za autobus, nevíme, protože ničemu neodpovídal. Možná to byla linka 11, možná jel podle jízdního řádu ve svátek (o žádném svátku jsme žádnou zprávu nenašli) a stejně jel tak nějak jenom přibližně podle trasy autobusů. Řidič nás po cestě ještě jednou všechny obešel s dotazem, kam jedeme. Asi aby věděl, kam musí zajíždět a kam ne. A opravdu nezajížděl všude, tak jsme doufali, že tam někdo marně nečeká, třeba jako my před tím „u nás“.
Vůbec nic jsme nepochopili, ale do Cartageny jsme se nakonec dopravili. Sice s 2,5hodinovým zpožděním, ale hlavně že vůbec.
Závěrem
San Pedro je příjemné místo na klidnou nenáročnou dovolenou. Nadchlo nás tu super čisté moře a klid. Všechno v pohodě. Dokonce i bez auta se sem dá přijet, byť zrovna tohle tu může být trochu oříšek. My jsme si tady užili několik odpočinkových dní. Načerpali jsme energii, ochutnali speciální rýžový pokrm arroz de caldero (víc na blogu v článku o rýži nebo o chuťových zážitcích z Murcie), a i přes malou výkonnost viděli zase něco nového.
V okolí bahenních lázní jsme slyšeli tolik češtiny, že jsem tomu až nemohla uvěřit. Ne, nebyl to jeden zájezd, byla to spousta lidí na různých místech a v různé dny. Takže je to asi populární místo na dovolenou pro Čechy, ač například já jsem o něm před tím neslyšela. No, pořád se člověk učí.
