Olivový olej, jeho využití v kuchyni a blahodárné účinky na zdraví – je snad někdo, kdo by o tomto fenoménu ještě nic neslyšel? Hledala jsem informace na internetu a našla stovky článků na téma olivového oleje, oliv a olivovníků. Nebudu nosit dříví do lesa a psát totéž, zaměřím se na naše vlastní zkušenosti z Andalusie.
Olivový olej a olivy ve španělské kuchyni
Španělsko patří mezi největší výrobce i konzumenty olivového oleje na světě, tradice začala už před naším letopočtem. Extra panenský olej je naprosto přirozenou a nezbytnou součástí španělské kuchyně. A ne jenom v salátech či pomazánkách, jak se doporučuje u nás. Používá se k čemukoli včetně smažení. Když vidím různé recepty na španělská jídla, extra panenský olivový olej bývá ten standardně uvedený. Jak to, že Španělé neřeší jeho nízkou teplotu přepálení, nebo jestli je to pro ně tak základní surovina, že se jí nevzdají, ani kdyby opravdu škodil zdraví? Fakt nevím. Ještě možná kdyby byl tak drahý jako u nás, třeba by to pak taky vypadalo jinak…
Olivový olej mám ráda, a když jedeme do Andalusie, tak se těším, že ho zase dostaneme na bagetu k snídani (článek o andaluské snídani zde). Až nedávno jsem se dověděla, že se ale nepoužívá jen na pečivo, které budeme jíst naslano, nýbrž že se také naleje na rozpečenou bagetu a pocukruje. To mě docela zaskočilo, nicméně jsem to vyzkoušela a vlastně to bylo v pohodě. Kdybych se ve svém běžném režimu nevyhýbala cukru a neredukovala pečivo, tak chuť sama o sobě by mě neodradila.
Olivy jsme občas automaticky dostali v baru nebo restauraci k nápoji. Nedělali jsme hloubkový a seriózní průzkum, ale zjednodušeně řečeno, tyhle olivy se od „našich“ nakládaných přece jen trochu lišily. Nebyly tak měkké a slané jako u nás, připadaly mi o něco pevnější a navinulejší. Zelené olivy jsou zelené proto, že ještě nedosáhly maximální zralosti, což nás doma nenapadne, není z čeho tak usuzovat. V Andalusii se mi tento fakt připomněl, jako kdybych to z nich opravdu cítila. Měly tak nějak svěžejší chuť a křupavější texturu. Ale nedopadlo to tak, že bych olivy dostupné v českém supermarketu už nikdy víc nechtěla ani ochutnat, nebo že bych se už nemohla dočkat, až si zase ve Španělsku dám olivy. Dám si ráda ty, které jsou zrovna k dispozici.
Olivový háj v. plantáž
Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak asi vypadá olivový háj a co v něm tak člověk může dělat. Výraz sám o sobě však na mě působí uklidňujícím dojmem a tak libozvučně, že jsem si ho asi nevědomě spojovala s nějakou idylkou a příjemnou procházkou. Asi jako růžový sad.
Olivovníky jsou nízké stromy dožívající se několik stovek let, někdy i přes tisíc. Čím starší, tím mají zvláštně silnější, členitější a zapletenější kmeny a kořeny nad zemí. A jako kdyby z rostliny dýchaly její vzpomínky na doby, o kterých sice leccos víme, ale těžko si je dokážeme představit se vším všudy. Člověku by se až chtělo spočinout u kmene a zaposlouchat se do vyprávění.
Na výletě mimo město jsme narazili na olivové sady právě s takovými stromy. A také mnohem mladšími, žijící v přirozeném souladu, aspoň středoevropskému neznalci to tak připadalo. Nicméně stejně jako člověk moc nechodí na procházku do něčího ovocného sadu, protože jde radši do lesa nebo parku, tak ani tady jsme z cesty a silnice do sadů neodbočili. Ani nás to nelákalo. Jednak to byl prostě něčí pozemek a jednak jsme prostě nevěděli, proč bychom se tam zastavovali. Dost pražilo sluníčko a tam nebylo kam se schovat do stínu, ten se vyskytoval jen kolem nízkých kmenů, takže se nějak toulat a rozjímat mezi těmito důstojně a pokorně vyhlížejícími pamětníky se nám ani nechtělo.
V kontrastu s takovým klidným místem jsou rozlehlé, až nekonečné plantáže táhnoucí se po zvlněné krajině daleko za obzor. Pohled na ně mě zpočátku fascinoval, ale po čase se jako všechno, čeho je příliš a před čím člověk nemá úniku, omrzel. Nakonec to začalo působit až děsivě. Představte si, že jedete hodinu autobusem po dálnici, a kolem vás pořád jenom ty nekonečné lány olivovníků. V pravidelných řadách na úsecích, které se od sebe lišily právě tím uspořádáním řad a velikostí, resp. stářím stromků.
Nejdřív mě to bavilo, určitě právě proto, že to vypadalo tak jinak a nezvykle. Po čase mě začaly přepadat, jak je již mým zvykem, úvahy o tom, co je správné a jestli svět opravdu potřebuje tak obrovské množství oliv a olivového oleje a jestli by tam třeba nemohlo růst nebo stát něco jiného. A jestli převažují přínosy takové masivní produkce nad negativními dopady. Jenže jsem to nemohla posoudit, když o tom nic nevím, tak jsem tyto neplodné a chmurné myšlenky radši zapudila.
Kudy teče, tudy léčí
Napadlo mě srovnání, které podle mě přibližuje, jak to s tím olejem ve Španělsku je. Není to dokonalý příklad, ale snad obstojí. Je to přirovnání k našemu pivu.
U nás je pivo cenově dostupné všem a ve velmi dobré kvalitě. Je to tradice a patří to k nám. Jsme na něj zvyklí, jsme odborníci na jeho výrobu a v jeho konzumaci vynikáme. Prodává se i ve velkých baleních. Ve Španělsku, když si dáte skleničku točeného piva „caña“, tak dostanete běžně 0,2 – 0,25 litru. Velké pivo má často míň než náš půllitr. A rozhodně bude stát víc než u nás, což je ostatně případ většiny zemí.
Zato olivový olej se tam v supermarketu prodává v plastových barelech běžně o velikosti 3 – 5 litrů (cena je zpravidla do 130 Kč/l). Konzumuje se neustále a ke všemu. Těžko jsme sháněli pro sebe malou láhev. Když jsem pak přišla do obchodu v Praze, musela jsem se usmát na tím rozdílem, když největší výběr byl v baleních o 0,5 litru.
Když se člověk zamyslí nad klimatickými podmínkami a historickým vývojem obou zemí, všechno to dává smysl a není se čemu divit.
Trochu filozofie na závěr
Olivový olej je i v našich krajích už desítky let běžně dostupnou a oblíbenou surovinou. Dá se koupit v každém obchodě s potravinami i ve specializovaných prodejnách, v nejrůznějších kvalitách a cenových relacích. Nejčastěji se dováží ze Španělska, Řecka a Itálie. Všechny mají něco do sebe a předpokládám, že všechny země ten svůj považují za nejlepší.
I když jsme nenavštívili žádnou exkurzi, ani jinak nenahlédli pod pokličku pěstování oliv a výroby oleje, tak nás tahle návštěva u „zdroje“ zase nějak obohatila. Pořád objevuju další a další roviny, které mi cestování odkrývá, a obzory, které mi rozšiřuje. I to úplně obyčejné cestování. Stačí, když člověk sleduje, co se kolem něj děje. Spoustu věcí si člověk přečte, ale když je pak vidí v reálu, je to jiný zážitek…
Kdo by měl přece jen zájem o informace o olivovém oleji, doporučuju navštívit např. Wikipedii zde. Podle uvedených údajů cca 1/3 světové produkce olivového oleje pochází z Andalusie, která má rozlohu jen o něco málo větší než Česká republika…
