Feria de Abril, resp. Feria de Sevilla je společně s velikonočním týdnem Semana Santa největší událostí roku v Seville. Koná se v 2. polovině dubna (abril), tentokrát konkrétně 23. – 29. 4. 2023. Tradice sahá k pravidelným trhům konajícím se od roku 1846 a událost se hned od začátku setkávala s velkým úspěchem, takže se rychle rozrůstala.
Místo konání – Real de la Feria poměrně blízko centra je vybavené provizorními restauracemi, tzv. casetas (je jich tam víc než tisíc). Jsou uspořádané v ulicích, kterými neustále proudí hosté a projíždějí jezdci na koních, kočáry, do toho všeho ještě i čistící vozy. Naprostá většina caset je soukromých, např. různých firem, asociací, institucí, takže do nich mají přístup jen pozvaní a pár jejich hostů. Veřejnost a turisté mají velmi omezené možnosti. Město sice vyhradilo něco málo i pro ně, ale místní to zrovna nepodporují, sami totiž mají málo. Prostor, ač velmi rozlehlý (275 000 m2), přece jenom není nafukovací, a zájem o vlastní casetu převyšuje nabídku, navzdory ohromným nákladům.
Týden, kdy se Feria koná, výrazně zasahuje do dění ve městě. Různé provozovny zkracují otvírací dobu nebo na některé dny úplně zavírají, restaurace mohou mít omezenější menu, ve středu je nějak oficiálně povolené volno a studenti prý nemají školu několik dní. Poblíž Ferie jsou vybudovány speciální autobusové zastávky MHD s prodejem jízdenek, aby se urychlil nástup (normálně se nastupuje jen předními dveřmi autobusu a každý se musí prokázat permanentkou nebo si koupit jízdenku u řidiče).
Městem neustále proudí slavnostně oblečení lidé – dámy v tradičních šatech s volány a šátky, pánové v oblecích, i když je odpoledne třeba 37 °C, jako bylo v době naší návštěvy. Poctivě se slaví do rána, Feria je v provozu v době 12 – 03 hodin. K Ferii také patří býčí zápasy a průběžné televizní zprávy monitorující dění. Pije se rebujito [rebuchi:to] – osvěžující nápoj z vína sherry a citrónové limonády s mátou, zkonzumované množství dosahuje astronomických čísel. Tančí se tanec „sevillana“, kdy se tanečníci v páru pěkně obcházejí a obtáčejí. Lidé se setkávají a tančí i jinde ve městě, my jsme jedno takové větší shromáždění viděli i na Plaza de España.
Počet návštěvníků se údajně odhaduje na cca půl miliónu lidí denně a my jsme se letos stali dvěma z nich…
Naše zážitky
To, že jsme se ocitli v Seville zrovna v době Ferie, byla náhoda. Prostě se nám hodil termín a až potom jsme zjistili, že existuje tahle akce. Občas se nám to stává. Samozřejmě jsme takovou příležitost nechtěli propásnout, takže jsme pak už s návštěvou počítali.
Mně opět moc bavilo sledovat ženy v nádherných šatech doplněných šátky s třásněmi, výraznými květinovými ozdobami ve vlasech a obřími náušnicemi. Pohybovaly se ve velkém všude v ulicích. Jednak proto, že šly na Ferii (nebo z ní), jednak proto, že si chtěly šaty užít. Neustále jsme viděli, jak někdo pózuje pro fotky. Někdy mi to přišlo až legrační, jak se toho nemohou nabažit.
Na druhou stranu musím uznat, že jim to fakt slušelo, v Seville jsem zaznamenala výrazně štíhlejší obyvatelstvo než např. v Málaze nebo Cádizu. Tyhle šaty ohromně zvýrazňují ženské linie, takže když má někdo pěknou postavu, je to v nich fakt bomba. Nejde nutně o štíhlost, ale o křivky. Bohužel, když někdo pěknou postavu nemá a ještě si vezme bílé, vypadá v tom spíš jako velryba. Ale jak jsem už kdysi v nějakém článku zmínila: 1) proti gustu 2) hlavně že je pohoda, a kritici jako já ať se jdou vycpat…
Po zkušenostech z Feria del Caballo v Jerezu de la Frontera (článek o naší výpravě zde) už jsme měli jakousi představu, do čeho jdeme, a já věděla, že to bude mazec, tj. strašně moc lidí, hluku a mumraje. A vedra – letošní odpolední teploty se v Seville pohybovaly v rozmezí 35 – 39 °C. Ráno bylo jen kolem 20 °C, pozdě večer už docela příjemných 28 – 30 °C. Výhodou pro nás bylo, že jsme v Seville bydleli, takže záleželo jen na nás, kdy se tam vypravíme a kolik času tam strávíme.
Vyrazili jsme ve čtvrtek kolem 20. hodiny. Oblékli jsme se pohodlně, ale slušně, protože jsme nechtěli dělat ostudu, pěkné oblečení je nedílnou součástí akce. Šli jsme pěšky a velmi brzy jsme splynuli s davem, který tam také mířil. Zdálo se, že směrem tam i odtud nějaký dav proudí v podstatě nepřetržitě po celou otvírací dobu. Vzali jsme si s sebou hodně vody a nabité telefony kvůli fotkám.
Ano, opravdu tam bylo strašně lidí a strašný rámus. Kromě toho, že v Andalusii se tak nějak všeobecně hlučí, tak když se slaví, hlučí se ještě víc. A slavilo se v podstatě všude. Ve většině caset ještě navíc hrála hudba, buď živá nebo ohlušující reprodukovaná. Některé casety byly menší a útulné, jiné spíš připomínaly haly. Vlastně jsem nemohla uvěřit, že se jedná o provizorní konstrukce, protože vypadaly velmi stabilně a značně vyzdobeně, včetně například ohromných lustrů. Nicméně po skončení akce jsem ve zprávách viděla, jak to demontují a že zůstávají jen základní konstrukce. Využije se na to práce několika tisíců lidí.
S čím jsem nepočítala, byly čichové vjemy. Všude nás provázel intenzivní zápach koňských koblih, občas smíšený se zápachem dezinfekce (připomínalo mi to toi toi budky). Ulicemi totiž průběžně projížděly čisticí vozy, které oplachovaly cesty a zřejmě do toho pouštěly i dezinfekci. Na první pohled jsem ocenila profesionální přístup, na druhý jsem zjistila, že voda tryskající z aut vytváří na asfaltu spíš smradlavé bahýnko a že udržet si čisté boty nebude jednoduché. Vypadalo to, že jsem jediná, kdo to řeší, takže jsem se snažila povznést (fyzicky to nešlo, tak aspoň přeneseně), akorát ten zápach v tom vedru mě hodně nepříjemně pronásledoval a nedělal mi úplně dobře.
Chvíli to vypadalo na nějakou atrakci, když se na hlavním „bulváru“ shromáždilo cca 15 policistů na koních a zatarasili průchod. Všichni jsme se tam zvědavě shlukovali, ale nakonec z toho nic nebylo, jen tak se tam dost dlouho šikovali a pak odjeli. Takže jsme se jen tak procházeli, okukovali, co se kde děje, já si zvedala dlouhou sukni, abych si ji náhodou neušpinila, a snažila se, aby se mi nezvedal žaludek z toho zápachu. Šla jsem poslušně za Kubou a pokoušela se nějak dostat do zenového klidu, abych odtud neprchala pryč. Ano, uznávám, že vůbec nejsem typ pro španělské slavnosti. Proti Španělům jsem dost suchar.
Všude vesměs panovalo veselí, v casetách se popíjelo, postávalo, halasně klábosilo, tančilo a zpívalo. Před casetami se popíjelo, postávalo, halasně klábosilo, pózovalo na fotky, děti měly víc prostoru na potřebné řádění. Vypadalo to moc hezky a radostně, akorát já jsem tam tak nějak nezapadala. Vlastně nemůžu pochopit, že to tady lidé dobrovolně podstupují. Pořád mi to ještě vrtá hlavou, jestli o to fakt stojí a jestli je to opravdu a upřímně baví. Jestli tam nechodí jen z tradice a povinnosti. Zřejmě ne.
V sevillské televizi pořád vysílali zprávy z Ferie a přímé i opakované přenosy nějakých diskuzí a rozhovorů a reportáží z konkrétních caset. Všichni působili rozjařeně a nadšeně. I těch lidí, které jsme viděli, to nemohlo být vynucené. To budou ty kulturní i individuální rozdíly…
Prohlédli jsme si docela velkou část areálu a snažili se to všechno pojmout a vstřebat. Pak jsme venku hledali nějaké místo k posezení a odskočení si. Naštěstí jsme brzy našli ideální samoobslužnou jídelnu, kde byli asi jen takoví outsideři jako my, tj. kdo nešel do žádné casety a chtěl se na chvíli někam upíchnout. Byl tam klid a zápach smažených jídel (to mi dělalo líp než ty koblihy s dezinfekcí). Už se stmívalo, takže jsme si počkali, až se na Ferii všechno rozsvítí. Pak jsme to ještě prošli, vyfotili a jeli autobusem domů.
Finální ohňostroj
Ferii slavnostně zakončil velkolepý 15minutový ohňostroj v sobotu 29. 4. o půlnoci. Poradila nám to ubytovatelka a našli jsme si na internetu, že dobrý výhled se naskýtá od řeky, ideálně z mostu vedoucího do čtvrti Triana. Využili jsme to k návštěvě této slavné historické cikánské čtvrti, kterou jsme si procházeli okolo 22. hodiny večerní. Jelikož vrcholila doba večeře, všechny bary, restaurace a taberny (a že jich tam bylo) praskaly ve švech. Kdo si chtěl někam sednout, musel si vybrat a tam si vystát frontu na místo. Myslela jsem, že si někde dojdeme na skleničku a na záchod, ale nakonec jsme se spokojili s lavičkou, zmrzlinou a toaletou v cukrárně, tam jedině totiž bylo volno. Jíst jsme naštěstí nepotřebovali, s večeřemi jsme tu zůstávali v českých časových kolejích.
Doporučený most byl plný už téměř hodinu před ohňostrojem, v jednom konkrétním místě se hojně shromáždili různí reportéři a kameramani. Nám stačila kamenná zídka dole na náplavce u řeky, kde jsme s rozrůstajícím se davem vyčkali oné hodiny H. Se zatajeným dechem a dojetím (já) jsme sledovali ohňostroj a usmívali se hromadným výkřikům nadšení, a pak se pokojně odebrali pěšky domů. Moc by mě zajímalo, kolik lidí se dostavilo ke sledování, vypadalo to jako velmi slušný oddíl…
Závěr
Feria byla jedinečný zážitek a já bych si ho určitě nenechala ujít. Zároveň, kdybych tam musela strávit víc času, tak bych se svou introvertní a klid milující náturou dost trpěla. Sevillané jsou jiní. Španělé vůbec jsou prostě jiní. Zprávy o nejrůznějších slavnostech a svátcích s průvody, stánky, setkáváním a společnými radovánkami vidíme v televizi každou chvíli. Ve městech i na venkově. Nejen že jsou všichni spolu venku, ale ochotně k tomu chystají vše potřebné, přípravy jsou často velmi náročné a nákladné. Evidentně jim to za to stojí a oslavy čehokoliv si pořádně užívají.
Samotné město také stojí za pozornost. Přečtěte si o něm v článcích Sevilla – kam jít a s čím počítat – část I. a část II.
Pomocný zdroj: wikipedie, epe.es
