Co si představíte, když se řekne „flamenco“? Španělsko, tanec, zpěv, hru na kytaru, tleskání? Zvláštní šaty, kastaněty, vějíř, šátek? Vášeň a temperament nesmějí chybět, ideálně ani u publika. Flamenco neodmyslitelně patří k jižnímu Španělsku. Je to součást jeho kultury a skvělý tahák pro turisty, takže při cestování po této oblasti se mu v podstatě nedá vyhnout. Zažít pořádné představení flamenka je radost a síla, člověk cítí horko i mráz a tají se mu dech.
Představení flamenka jsme viděli několik, zašli jsme i do muzea v Seville a na výstavu v Granadě, slyšeli jsme spoustu pouličních umělců i reprodukované hudby, sami si leccos pustili na internetu. To všechno ze mě ještě nedělá experta na tento umělecký žánr, ale prozkoumali jsme toho dost, abych vám o tom mohla povyprávět…
Zasazení do kontextu
Španělskem prošlo za několik posledních tisíciletí tolik národů a kultur, které zde zanechaly něco ze svého folklóru, že se to muselo někde projevit. Ve flamenku se se španělskou a cikánskou tradicí prolínají vlivy arabské, indické i židovské.
Zhruba v polovině 18. století si začala španělská šlechta zvát na své večírky a do divadel cikány, kteří za úplatu předváděli svůj vášnivý temperamentní smyslný tanec, za doprovodu trýznivého, stejně vášnivého a temperamentního zpěvu, hry na kytaru a rytmiky (tleskání, mnohem později i hra na cajon). Velmi poutavě o tom píše španělský spisovatel Ildefonso Falcones v románu Bosá královna. Kniha není primárně o flamenku, ale tanec, zpěv a hudební doprovod, které jsou zásadní součástí příběhů hrdinů románu, jsou předchůdcem dnešního flamenka. Kniha je řádně tlustá a docela drsná, ale hodně čtivá a moc zajímavá.
Od poloviny 19. století flamenco zdomácnělo mezi běžnými obyvateli a začalo se provozovat ve velkém hlavně v různých kavárnách. Postupně se komercializovalo a odchýlilo od původních tradic. To nelibě nesli například slavní Federico García Lorca a Manuel de Falla, v Granadě se vytvořila skupina umělců, kteří prosazovali návrat k dřívějším uměleckým hodnotám. V roce 1922 v Granadě uspořádali první ročník soutěže ve flamenkovém zpěvu a byla to mimořádná sláva.
Když jsme se procházeli po granadské Alhambře, probíhala zrovna v paláci Carlose V. výstava o vzniku a prvních ročnících této soutěže. Viděli jsme spoustu dobových fotografií, originálních plakátů, novinových článků, vstupenek, dopisů, informací o tom, jak myšlenka zrála a co předcházelo realizaci. A jak to celé probíhalo a jak pak pokračovaly další ročníky. Informací na nás bylo příliš, ale mohli jsme si udělat aspoň nějaký obrázek o tehdejší atmosféře a náladě, protože tohle je prostě jiný svět než ten náš. Jako kdyby nám někdo odklopil pokličku hrnce s nějakým neznámým gulášem, ale jenom trochu, takže nám to jen tak pošimralo čichové buňky. Pro lepší poznání bychom se museli ponořit mnohem hlouběji…
Za posledních sto let se flamenco průběžně vyvíjí a vrství a dále kombinuje s dalšími folklórními vlivy z jiných koutů světa, i s jinými hudebními žánry. Někdo rozvolňuje a inovuje, někdo důsledně prosazuje tradiční pojetí, jak už to tak bývá…
Co flamenco obnáší
Flamenco propojuje tanec, zpěv, hru na kytaru a rytmický doprovod. Oficiálně se dělí do několika skupin podle své hloubky a vážnosti. Rozvernější podobu mají verze v podobě lokálních společenských tanců, např. sevillana a soleá.
Hra na kytaru dosahuje mistrovské úrovně. V Granadě a Córdobě jsme viděli nespočet kytarových dílen a obchůdků i nabídek výuky. Všechny hráče, i ty pouliční, často s hodně omlácenou kytarou, jsem musela obdivovat, jak skvěle hráli. Mezi nejznámější interprety, kteří hostovali i u nás, patří např. Paco de Lucía, Paco Peña nebo Tomatito.
Součástí kapely jsou „tleskači“ (to je moje soukromé neoficiální označení), mohou se k nim přidat i tanečníci nebo zpěváci, když zrovna nejsou zaneprázdnění svým sólem. Rytmické vzorce jejich tleskání mi zůstaly tajemstvím. Někdo tleskal společně, někdo jinak, nevím, jestli v tom byl nějaký systém nebo jen intuice a momentální inspirace, ale všechno to dohromady znělo dobře. Museo del Baile Flamenco v Seville nabízí jednorázové lekce rytmiky i tance. Trochu jsme to zvažovali, ale nakonec jsme upřednostnili jiné aktivity, takže pořád nevím, jak to s tím rytmem je.
Zpěv je pro laika z české kotliny poněkud nesrozumitelný a těžko uchopitelný. Popsala bych ho jako trýznivé halekání a úpění. Zřejmě se při něm vyprávějí všechny možné životní strasti a srdceboly, zpěvák je znovu prožívá a často trpí jako zvíře. Wikipedie říká: „Pojem duende, používaný pro nejvyšší extázi ve flamenkovém smyslu, znamená syrový citový prožitek. Týká se především výkonu zpěváka, který se v tradičnějším pojetí pokouší o výkřiky na hranici lidských možností.“ Myslím, že je to velmi trefné. Kdybych to hodnotila z pohledu konvenční libozvučnosti a melodičnosti, tak by to nedopadlo nejlíp. Posluchač se musí naladit na intenzitu prožitku, aby to ocenil…
Tanec mě nepřestává fascinovat. Pomalé vláčné fáze se střídají s trhavými pohyby, ohromně rychlými otočkami a dupáním. Tanečnice si zdvihají sukně, aby to dupání bylo i vidět. Vypínání se do záklonu i nezvyklé polohy, vášeň, temperament, smyslnost. Tanec zřejmě koresponduje se zpěvem čili s životními trýzněmi, což vyvozuju z dramatického a zasmušilého výrazu tanečníků. V tanci existují různé regionální styly, které se průběžně vyvíjejí a liší se typickými pohyby hlavou, trupem, nebo také využíváním doplňků (např. známé kastaněty, které stále fungují jako oblíbený suvenýr, se dnes už moc „nenosí“).
Mistrem v zachycení nádhery flamenka byl proslulý režisér Carlos Saura, který tomuto uměleckému žánru věnoval několik slavných snímků. Viděla jsem zatím dva a nejdřív mě to moc nelákalo, protože to nebyly klasické filmy s dějem, ale „jenom“ flamenco. Nicméně když jsem to takto přijala, objevila jsem naprosto jedinečnou a okouzlující podívanou s magickou krásou a strhující atmosférou.
Jak jsme šli na flamenco
Nejdřív jsme náhodou objevili celou sérii představení na jednom náměstí v Córdobě, která se tam konala každý večer jako doprovodný program nějakých slavností. Atmosféra horkého večera se spontánními reakcemi místního publika v nás vyvolala nadšení pro flamenco. Tanec i hra na kytaru nás uchvátily hned, ze zpěvu jsme tehdy ještě byli docela na rozpacích, ještě jsme nevěděli, o co jde. Jak jsme později docenili, reakce publika byly pro onu strhující atmosféru tím pravým kořením. Když to se všemi šije, občas tleskají do rytmu, některým ženám nezadržitelně vylétnou ruce nahoru, aby s nimi začaly kroutit, a hlavně to společné Olé na podporu interpretů, to prostě byla radost.
Zcela jiným zážitkem bylo představení v Málaze. Konalo se v jednom klubu vyhrazeném pro turistické akce, několikrát denně několikrát týdně, s cenou cca 25 € za hodinovou show. Výkony umělců ani trochu nekritizuju. Ale… Sešlo se nás tam cca 25 cizinců z různých konců světa, nikdo neměl ponětí, o čem zpěvák kvílí, jestli vůbec kvílí dobře, všichni jsme tak nějak užasle a jako zařezaní zírali a pak vzorně a uznale zatleskali. Kdybychom byli před tím nezažili tu atmosféru venku v Córdobě, asi by nám to přišlo normální, ale takhle jsme se tam cítili jako v hrobce.
Ještě navíc, co mě dost rušilo, byla stísněná atmosféra. Slečna servírka v černém stála hned vedle pódia a strašně přísně střežila účinkující, přišla mi jako bachařka, která hlídá, aby nevzali roha. Přesně za mnou seděl někdo další, nazvala jsem si ho pro sebe manažerem, který tam také jako by dohlížel. Kytarista si hned po první skladbě začal přepilovávat nehty, takže vznikla nepatřičná pauza, servírka-bachařka ho vraždila pohledem, on na ni vrhal rozpačitý omluvný pohled zpět. Zhruba 15 minut před koncem vyhrazené hodiny jsem nemohla přehlédnout, jak pohledy interpretů čím dál intenzivněji těkají mezi nástěnnými hodinami, manažerem a servírkou. Drobností vyvolávajících v nás rozpaky bylo víc a my jsme odcházeli s novou zkušeností: na turistickou konzervu z pásové výroby s názvem „Flamenco show, every night, tickets here“ už nás nikdo nedostane…
O několik měsíců později jsme zase náhodnou narazili na jedno venkovní představení v Málaze, zase v rámci nějakých slavností, a zase to bylo takové to autentické, plné sršící energie a zaangažovaného publika. I když je publikum mezinárodní, tak když jsou tam i místní a není to vysloveně jen pro turisty, má to šanci na skvělý zážitek. Dokonce nám přišlo, že tanečnice je ta stejná jako tehdy z klubu. Pan zpěvák se tak rozvášnil, že na závěr odhodil mikrofon, přistoupil úplně na kraj pódia k nám a spustil jen tak. Celé to představení bylo tak vtahující, že jsme si vůbec nevzpomněli na to, že bych měla dělat fotky pro nějaký budoucí článek.
Na ulicích si přivydělávají kytaristé nebo i celé ansámbly s tanečníky. Nebo se lidé domluví a udělají si večírek, např v Seville na Plaza de España, když zrovna nešli pařit na Feria de Abril (článek o těchto slavnostech zde). Spousta lidí se sešlo, aby si za vlastního doprovodu zatančili třeba právě tu sevillanu…
Ubytovatelka v Seville nám radila jednu restauraci v Trianě (původně cikánská čtvrť vedle Sevilly a jedna z údajných kolébek flamenka), kam chodí místní na večeři a tančí se tam flamenco, neplatí se vstupné, akorát si tam člověk musí předem telefonicky rezervovat stůl. Tyhle podniky jsou oblíbené a věřím, že se jedná o autentický zážitek, nicméně my jsme se k této zkušenosti nedostali.
Jakýmsi vyvrcholením našeho dosavadního zkoumání se stalo představení v Cádizu letos na jaře při naší další návštěvě Andalusie. Na jednom nenápadném stánku jsme si všimli nenápadných plakátů s nabídkou různých představení flamenka v jedné z místních uměleckých škol. Jeden se týkal hned nadcházejícího víkendu, ale místa bylo nutné rezervovat předem. K mému milému překvapení se toho Kuba hned ujal, nechal si přeložit text a poslal žádost WhatsAppem a hned nám přišla kladná odpověď.
Dřív než se rozvášním nad popisem zážitku, mám k tomu perličku ohledně časového průběhu večera. Začátek představení byl inzerován na 22 hodin, rezervované vstupenky se měly vyzvednout do 21:30 (cena 12 €). Dorazili jsme tam cca ve čtvrt a všude už se to hemžilo popíjejícími a halasícími hosty. Sami jako turisti nemáme nic proti jiným turistům, nicméně v tomto případě nás upřímně potěšilo, že opravdu slyšíme hodně španělštiny a že nás snad zase čeká ta pravá atmosféra. Cca ve 21:45 se postupně, živelně a chaoticky začali diváci přesouvat na svá sedadla do hlediště. Bylo tam ukrutné vedro. Když jsem se už po několikáté a stále víc netrpělivě dívala na hodiny, ukazovaly 22:20 a ještě to nezačalo.
Vzpomněla jsem si na někdejší malažskou servírku-bachařku a manažera, kteří možná jedině svým na pohled ne moc sympatickým přístupem zajistili včasný začátek a přiměřenou délku vystoupení. Pak už to ale byla otázka jen pár minut a rozjelo se to. Po 20 minutách přišla půlhodinová pauza (nemohla jsem si pomoct, bylo mi jasné, že teď už prostě všechno musím měřit, protože to patří k popisu zážitku) a po ní další set, tentokrát půlhodinový. Po vystoupení měla tanečnice a zároveň hlavní hvězda večera proslov o své taneční historii, děkovala svým učitelům a vyprávěla různé historky, kterým jsem moc nerozuměla. Pak se k ní na pódium přidali zmínění učitelé, každý tam ještě předvedl svůj kousek a po závěrečném defilé to skončilo, přesně ve 23:57. Jestli jste to během čtení nesčítali, tak vystoupení během naší 2 a 3/4hodinové přítomnosti trvalo cca hodinu.
A teď po tom malicherném odměřování k tomu nejdůležitějšímu! Housle, kytara, zpěv muž, zpěv žena, dva „tleskači“, kteří občas přidávali sborový zpěv, a tanečnice. Pár skladeb bylo bez tance, ostatní s tancem, tanečnice během svých pauz vystřídala čtvery šaty. Byla naprosto úžasná, stala se královnou večera a bohyní tance, možná i života a smrti, vášně, temperamentu, trýzně a hořkosti, a také plodnosti a smyslnosti. Tančila úchvatně, svým způsobem to bylo i herecké vystoupení.
A vůbec nevadilo (možná to naopak posílilo efekt), že to nebyla žádná mladice ani modelka. Nevím, jestli je v dnešní době legální o někom říct, že má velký zadek. Tahle paní ho teda měla fakt výrazný. Hlavně v některých – těch upnutých – šatech to tak vynikalo, že když se k nám otočila zády a začala s ním pohybovat, všichni jsme zhypnotizovaní směřovali svůj pohled na jediné místo. Nepochybuju, že mnoho mužů v hledišti by jí ochotně padlo k nohám. 😊
A ten její výraz! Na tuhle paní by si hned tak někdo nepřišel, rozmetala by ho na kusy. Když si tam zpěvačka vylévala svou zlost a žal a všechny trýzně svého života, doufala jsem, že to má natolik pod kontrolou, aby jí nepukly ani hlasivky ani srdce (chvílemi to vypadalo dost na hraně). Tanečnice to právě ještě umocnila svými zlostnými a dravými obličeji. Na tu by si nepřišli ani všichni Ktož jsú boží bojovníci dohromady.
Hra, zpěv i tanec se spolu dokonale doplňovaly a zároveň byly dokonale doplňovány reakcí publika, cca 200členného. Povyk občas tak zesílil, že se diváci začali sami navzájem okřikovat. Chtěla jsem se přidat k hromadnému Olé, jenže jsem nikdy včas nevystihla správný okamžik. Oni šli vždycky stejně, já jsem to čekala tak o jednu dobu později, takže jsem to vždycky propásla. Ale i tak jsem si to moc užila. Někdy je ta místní živelnost a hlučnost na mě moc, ale na představení flamenka si to užívám.
Závěrečný proslov byl dojemný, postarší učitele nemusela dvakrát přemlouvat, aby něco předvedli, bez váhání zvedli ruce, vypnuli hruď a začali se hrdě naparovat. Tyhle pozice s patřičným výrazem na mě někdy působí mírně komicky, stejně ale obdivuju jejich kouzlo…
Závěr
Jet do Andalusie a nezajít někam na flamenco v žádném případě nedoporučuju. Ošidit se o takový zážitek, ještě navíc tak fascinující sondu do místní duše, nátury a kultury, by byla věčná škoda. I kdyby to měla být jen ta show pro turisty, rozhodně lepší než nic. Pokud se mi ještě naskytne příležitost vidět další vystoupení pod širým nebem zase třeba v rámci nějakých oslav, určitě si to nenechám ujít.
Jestli / až někdy pojedete do Andalusie, vyzkoušejte, jak to na vás bude působit. Třeba jinak než na mě, ale každopádně vám to rozšíří obzory.
Jestli máte nějaké zážitky pojící se s flamenkem, napište do komentáře…
Pomocný zdroj: wikipedia
