Vzhůru na plameňáky do salin v Mar Menor! Na lagunu Mar Menor v jihovýchodním Španělsku mě upozornila kolegyně. Že prý tam je hodně teplé moře a plameňáci. A tak jsme si vymysleli 10denní výlet do Murcie, San Pedra del Pinatar a Cartageny.
San Pedro del Pinatar (dále jen San Pedro) má přízvisko „slaný ráj“ (paraíso salado) a v tomhle článku se zaměřím právě na výlet do salin. Naše zkušenosti a zážitky z regionu Murcia najdete v přímo v rubrice Murcia zde. Zatím je připravuju a budou tam postupně přibývat.
Přírodní park Salinas y Arenales de San Pedro del Pinatar
Park se rozkládá na ploše 856 hektarů, od 90. let 20. století je zařazený na Seznam mokřadů mezinárodního významu a do sítě Natura 2000 Evropské Unie, jakožto zvláště chráněná oblast pro ptactvo. Park leží mezi městem a mořem, patří k němu i přístav a slaniska. Na jedné straně je tu velký ruch ze strany města, na druhé straně se táhne cca 8km pláž. Vstup do parku je zdarma.
V parku se nachází několik ekosystémů: solná jezírka, slaniska, borové lesy, rákosové porosty, duny a mořské louky. Flóra se mění právě podle prostředí od slaništních a stepních rostlin přes středomořské křoviny a mořské traviny. Najdou se tu i různé endemismy, ať už některé druhy tymiánu nebo hvězdicovitých rostlinek. Z vodního ptactva je kromě plameňáků potřeba zmínit například ledňáčka, kormorána, volavky, rybáky a potápky.
Cesta do parku
Hned u salin poblíž hlavního vstupu se nachází moderní návštěvnické centrum s informacemi a malým přírodním parčíkem. Pro výlet není nutné sem chodit, takže se nenechte omezit otvírací dobou. My jsme sem dojeli hned po ránu autobusem č. 49 z části Lo Pagán, kde jsme bydleli. Centro de Visitantes leží na trase linky, ale byla to naše první místní jízda, tak jsme to radši oznámili při nákupu jízdenky (1,15 €/osoba). Na Googlu to Kubovi ukazovalo, že jedeme jinudy než po oficiální trase, ale dojeli jsme správně.
Když jsme pak stejným autobusem jeli ještě dvakrát, nikdy už k salinám nezajížděl, ale štrádoval si to rovnou do centra a na autobusové nádraží. Nepochopili jsme, jak by to měl člověk udělat, kdyby chtěl jet opačným směrem, tj. z návštěvnického centra. Zastávka fyzicky neexistuje, takže není poznat, kde přesně by měl autobus stavět. A když tam pak ani nezajíždí, tak to fakt nevím.
Vodní ptactvo
Mělká jezírka jsou oddělená travnatými hrázkami a podle mapy by si člověk mohl představovat, že si tam po nich bude chodit, kudy se mu zlíbí. Bohužel vůbec ne. Jedná se o přírodní park a přednost má ptactvo, nikoli člověčí zvídavost a nenechavost. Většina těchto cestiček po hrázích není vůbec přístupná. Cesta od návštěvnického centra vede podél hlavní silnice, takže klid jsme si tu moc nevychutnali. Jen na pár místech jsme se mohli trochu odchýlit na pozorovatelny a víc se pokochat.
Hrázky i jezírka jsou opravdu plná nejrůznějších druhů ptáků a zdá se, že si to tu dost užívají. Voda je mělká, teplá a hodně slaná, takže vytváří specifické životní podmínky. Nebyla jsem si jistá, jestli tu na konci září nějaké plameňáky objevíme, a měla jsem radost, že jich přece jen vidíme tolik. Sice se drželi dál od silnice, nicméně tam si naprosto nerušeně vychutnávali dary svého moře.
Cítila jsem se tak nějak svátečně, že vidím opravdové plameňáky volně v přírodě. Zároveň musím upozornit, že se nejednalo o růžové houfy v atraktivních pózách. Všichni měli téměř permanentně hlavu pod vodou a každý si jel po svém. Mobilem se to efektně vyfotit nedalo. Na cestě jsme potkali pár skutečných fotografů s velkými foťáky a obřími objektivy, tak ti možná ulovili nějaké pěknější záběry. Já jsem se musela spokojit s tím, co vidím naživo tady a teď. A bylo to krásné.
Pláž a marina
Když jsme prošli mezi vodními plochami, následoval poslední úsek po dřevěném chodníčku mezi suchými porosty. Dostali jsme se tudy až k moři. První zájemci o koupání přicházeli až po nás, takže jsme si chvíli užili naprosto liduprázdnou dlouhatánskou pláž s neuvěřitelně čistým a klidným mořem. Bylo to jako v ráji. Ale tentokrát mi nevadilo, že se pomalu objevují deky a slunečníky, nejsem zvyklá se koupat tam, kde by široko daleko nebylo živáčka, s dalšími nadšenci jsem se cítila tak nějak víc bezpečně.
Když jsme se dostatečně osvěžili a nabažili, pokračovali jsme podél pláže do přístavu. Nevěděli jsme co čekat a doufali jsme, že najdeme možnost oběda, záchodu a doplnění tekutin. Už to chvíli vypadalo, že neuspějeme, ale až na úplně opačném konci (už jsme to chtěli vzdát, že to je zbytečná cesta vedrem podél parkoviště) jsme nakonec našli vytoužené služby. V osvěžujícím stínu zastřešené zahrádky jsme poobědvali bohaté menú del día, tentokrát byl navíc ještě i salát, takže jsme měli 4 chody. Úvodní pečivo s česnekovou salsou jsme vynechali, to by jinak bylo chodů 5!
Hory soli!
Dostatečně jsme vychladli a ještě si to tam celé prošli. Při té příležitosti jsme narazili na továrnu zpracovávající mořskou sůl. Výroba mořské soli v San Pedru probíhala už v dobách starého Říma, v současné době dosahuje až 100 tisíc tun ročně. Bohužel se nedalo jít dál, takže jsme měli jen omezený výhled, ale i tak to bylo velmi impozantní. Všude se tyčily vysoké kopce soli. Ležely tam jen tak, ani nebyly přikryté. Asi zrovna nebyla dešťová sezóna.
Nazpátek do San Pedra jsme se vydali kolem salinišť (jinak to nešlo, i když náš další cíl byl vzdušnou čarou blízko, jenže objekt továrny nám stál v cestě) a viděli jsme další jezírka, taky oddělná travnatými hrázkami. Tahle ale byla jiná. Zřejmě tak moc slaná, že už to na ptactvo bylo moc. Některá měla sytě růžovou barvu. Některá neobsahovala vodu, ale samou sůl. Třpytila se ve slunci jako sníh. Měla jsem strašnou chuť se do takového solného pole rozběhnout a vyzkoušet si, jaké to je, ale musela bych při tom porušit různé zákazy, tak jsem to neudělala. Když kolem nás projel kamión, dumala jsem, jak a kam sůl asi převáží.
Sluníčko pálilo jako ďas a podél silnice nebyla žádná možnost zchladit se ve stínu. Tady jsem trochu záviděla cyklistům na cyklostezce, že tu výheň mají rychleji za sebou. Ale my jsme si zase mohli pořádně prozkoumat nevídanou podívanou. Až jsme se dostali na hlavní silnici, kterou jsme přišli, tam už na nás zase čekali staří dobří plameňáci a jejich ptačí kamarádi. Dostali jsme se zpět k hlavnímu vstupu, kde jsme naštěstí našli stín a trochu se zase zchladili.
Pak jsme pokračovali (pěšky) do bahenních lázní, ale o tam zase v jiném článku…
Zajímá vás Španělsko a španělská kuchyně? Přihlaste se k odběru newsletteru a získejte pravidelnou inspiraci na dovolenou i vaření. Vyplňte svou e-mailovou adresu, odsouhlaste potvrzovací e-mail a je to vaše. Odhlásit se můžete kdykoli.
Pomocný zdroj: Wikipedia
