„Paní, teď bude ta zastávka, kde chcete vystupovat!“ Volal na nás ochotně řidič městského autobusu po cestě z nádraží k našemu ubytování do centra, přestože jsme to snadno poznali už z autobusového systému hlášení zastávek. Hned se mě zmocnilo nadšení, jak je to tu přátelské. Následná komunikace s naším ubytovatelem a chování číšníka v blízkém baru naši náladu naopak úplně pokazilo. Pohled na proudící davy turistů, hlavně vedrem umordovaných zakaboněných seniorů taky zrovna nepomohl. Ale když jsme pak viděli Mezquitu-Catedral a zahrady pevnosti, tak jejich velkolepost a krása nás zase naplnily úžasem a dojem vylepšily. Anebo nazdobené rozkvetlé dvorky a vzrušující atmosféra při večerních představeních flamenca přímo na náměstí. Ale také dlouho do noci rámusící Španělé a neuvěřitelně hlučné rozvody vody po domě, takže jsme dost špatně spali.
Snažím se tím naznačit, že z Córdoby jsme měli velmi rozporuplné pocity, které se střídaly podle toho, co jsme právě zažívali. Jako kdyby se většina vjemů dala rozdělit na to, co vás zcela okouzlí, a na to, co vás naprosto otráví (skoro bych to řekla ještě jinak, ale tady ne). S určitým znechucením jsem pozorovala, jak se tam rejžuje na tom, co někdo úplně jiný kdysi dávno vybudoval. Dost brzy po příjezdu mě o Córdobě napadlo, že je to „nafrněná štětka“. Ale křivdila bych jí, kdybych jedním dechem nedodala, že je fakt krásná. Prostě – protichůdné pocity na každém kroku.
Historie
Pojďme se nejdřív podívat na fakta. Co se týče lidské přítomnosti vůbec, první známky sahají k člověku neandrtálskému, evidentně kvůli velmi vhodným podmínkám pro život. Nicméně historie města začíná s Kartaginci, kteří oblast osídlili v rámci expanze podél řeky Guadalquivir. V roce 206 p. n. l. se místa zmocnili Římané a 169 p. n. l. z něj udělali svou kolonii s názvem Corduba. Ještě před začátkem našeho letopočtu se stalo významnou římskou kolonií a díky tomu zde vzniklo mnoho důležitých objektů a institucí. Odsud například pochází slavný poklad doby železné, který obsahuje směs lokálních a římských uměleckých tradic a od roku 1932 je vystavován v londýnském muzeu the British Museum. Město se stalo intelektuálním centrem Římské říše na Pyrenejském poloostrově.
Po Římanech přišli nakrátko Vandalové, pak Byzantská říše a po ní Vizigóti. Na začátku 8. století Andalusii ovládli Mauři a Córdoba byla ustanovena hlavním městem emirátu. Tehdejší Qurtuba se postupně vyvinula v duchovní a kulturní centrum islámu. Patřila mezi nejbohatší, nejrozvinutější a kolem roku 1000 také největší města na světě. Půl milionu (odhady se liší, mohlo to prý být až milión) jejích tehdejších obyvatel zahrnovalo křesťany, muslimy i židy. Córdoba prosperovala hospodářsky i kulturně. Vzniklo zde například mnoho knihoven a vzdělávacích center přinášejících rozsáhlé znalosti z oborů matematiky, medicíny, botaniky a astronomie, v Evropě bezkonkurenční vyspělosti a rozsahu. Na druhou stranu filozofické knihy byly před tím na příkaz vezíra ve velkém páleny či jinak likvidovány. Neodpovídaly totiž ideologii vládnoucích Maurů.
Následovalo střídání různých emírů a kalifů, podle toho, kdo koho vyhnal, porazil, nebo třeba otrávil (nikoli v přeneseném slova smyslu). Význam a sláva města v této době oslabily. Ve 13. století se k moci dostávají kastilští katoličtí panovníci. Určitý zlatý věk přichází dočasně ještě v 16. století díky zemědělství a textilnímu průmyslu. Populace v té době je pro srovnání s obdobím o 550 let dříve (jen) 50 000 obyvatel. V 19. století měl pro město velký význam rozvoj železniční dopravy, která ho propojila s mnoha důležitými městy. Puč a vyhlášení válečného stavu v roce 1936 jasně určilo směr dalšího vývoje, doprovázeného tisíci obětí. Občanská válka, světová válka a Frankův režim daly nejen jižnímu Španělsku velmi zabrat. Druhá polovina 20. století je ale opět ve znamení rozvoje a obnovy města a díky památkám z dob římské i maurské nadvlády se stává populární turistickou destinací.
Historické památky
Římané
Na Římskou říši lze „zavzpomínat“ například na mostě Puente Romano, postaveném na začátku našeho letopočtu, a do poloviny 20. století i jediným ve městě. Vede přes řeku Guadalquivir hned pod Mezquitou a je to zkrátka strašně moc starý kamenný most, který měl pro místní provoz zásadní význam. Za dobu své existence se mnohokrát dočkal různých úprav a rekonstrukcí, ta poslední proběhla v prvních letech 21. století. Z nějakého důvodu unikl výzdobě sochami a zůstal svým způsobem úplně obyčejným. Zajímavá je tu řeka, která neteče proudem, ale jen jakýmisi „čůrky“, které se ztrácejí v ostrůvcích zeleně s pozůstatky prastarých mlýnů. Jedná se o přírodní památku a sídlo mnoha druhů ptactva, a je na to neobvyklý pohled.
Dále zde najdeme část mramorového Templo Romano také z počátku našeho letopočtu. Chrámů zde původně vzhledem k významu města stálo více, ale jen tento byl zatím objeven a je považován za nejdůležitější. Našli ho v polovině 20. století při stavebních pracích na rozšiřování radnice a od té doby zde stále probíhají další archeologické práce. Při procházce městem snadno „narazíme“ na římské zdi, brány, oblouky, nebo také na Mausoleo Romano v rozlehlém a velmi příjemném parku Parco de la Victoria. Mausoleum je vesměs nenápadné a neatraktivní (pardon), a pro toho, kdo se o římské památky nějak zvlášť nezajímá, bude víc stát za návštěvu ten park. A koho baví antická filozofie, měl by zajít do kavárny u Senecy a pod jeho sochou třeba posnídat, jako jsme to udělali my. Dali jsme si místní specialitu koláč pastel cordobés a rozjímali o časech dávno minulých.
Mauři
Když postoupíme v historii památek, dostáváme se k chalifátu a charakteristickým lázním. V Córdobě i v dalších andaluských městech lze navštívit mnoho lázeňských objektů v arabském stylu a vyzkoušet různé bazénky, vany a hýčkající procedury. My jsme si šli prohlédnout jedny lázně sice nefunkční, za to původní: Baños califales. Nekoupali jsme se tady, ale dověděli jsme se, jak to kdysi v arabských lázních fungovalo. Měli jsme dost času, tak jsme si tuhle zajímavou zkušenost dopřáli a atmosféru těch starých časů pocítíli. Vstupenka stála jen 3 € a kdybychom si bývali koupili společný lístek s pevností Alcazar, do které jsme stejně šli, vyšlo by to bývalo ještě levněji.
Mezquita-Catedral je určitě hlavní atrakcí města a já už se tomu vůbec nedivím. Je to unikát a určitě stojí za návštěvu. A stojí za to dát si na čas a vychutnat si její tajemnou i velkolepou atmosféru. Nedá se tu udělat „pár“ fotek, protože na každém kroku se naskýtá trochu jiný pohled, kterému se jen těžko odolává. Nevím, jestli je to pro fotografy ráj nebo peklo, protože se nedá opustit. Snad, i vzhledem k tomu, o jaký objekt se jedná, ten ráj 😊. Na místě vizigótského křesťanského kostela dal emír v 8. století postavit mešitu, kterou jeho nástupci po další cca dvě století dále velkoryse rozšiřovali. Po dobytí katolíky ve 13. století sem král nechal vestavět kostel, který za dalších několik set let přeměnili na katedrálu. Naštěstí při tom nezlikvidovali původní mešitu, takže došlo k této nadmíru neobvyklé fúzi. Samostatný článek o Mezquitě-Catedral zde, toto jen na okraj.
Pevnost Alcazar – tzv. sídlo katolických králů Izabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského patří také ke cordobským turistickým „hitům“. Na tomto místě postupně stály pevnosti těch, kteří zrovna město ovládali, tj. Římané, Vizigóti, Mauři, Kastilci. Všichni si objekt přizpůsobovali svým potřebám, hlavně emírové se zasloužili o moderní vybavení a krásné zahrady. Výše uvedený královský pár se prý tady sešel s Kryštofem Kolumbem při plánování první cesty do Ameriky (resp. tehdy spíš do Indie). Bohužel už na sklonku 15. století se sem na dlouhou dobu nastěhovala inkvizice včetně mučírny a vyšetřovací komory. V 19. století zde chvíli sídlila napoleonská vojska, pak to tu fungovalo jako vězení. V roce 1950 se pevnost konečně stala národní kulturní památkou.
Interiér je celkem prostý, nicméně stěny sálů zdobí ohromné impozantní mozaiky. Informace pro turisty jsme našli jen ve španělštině a plánek budovy neodpovídal tomu, co jsme viděli (stane se). Ale to prohlídku nijak nezkomplikovalo, akorát jsme se chvíli zdrželi hledáním schodů z mapy, které se v přístupné části objektu nevyskytovaly.
Zahrady jsou uspořádané v několika výškových stupních a jsou, řekla bych, náramně skvostné. Všechno kvetlo, takže hýřily barvami a překypovaly svěžestí. Samé bazénky, záhonky, chodníčky, mnoho druhů květin, keřů i stromů, vše nápaditě uspořádané. A všude zavlažovací kanálky, velmi důmyslně zavedené s přepážkami, aby se voda dala nasměrovat tam, kam bylo zrovna potřeba. Pokoušela jsem se to vyfotit, ale nikde to nevyniklo tak, jako v reálu. Zahrady nás okouzlily. Dobře že jsme sem vyrazili hned ráno při otvírací době. Když jsme po pár hodinách odcházeli, fronta k pokladně nebrala konce, navíc se nebylo kam schovat před pečícím sluníčkem. Pozor, vstupné se dalo zaplatit jen kartou.
Volné pokračování v Córdoba – město II.
Pomocný zdroj: Wikipedia
