Monachil je městečko ležící jen pár kilometrů od Granady směrem do pohoří Sierra Nevada. Skládá se ze tří odlehlých částí, z nichž tou nejznámější asi bude lyžařský areál, nejjižněji umístěný resort v Evropě. Konají se zde různé soutěže světového formátu, ale jelikož nepředpokládám, že by někdo z našich končin jel lyžovat až tam, nebudu se o něm víc rozepisovat (více informací například na Wikipedii v Sierra Nevada Ski Station).
My jsme se jedno záříjové pondělí vypravili z Granady do centra vesnice Monachil. Zachtělo se nám nahlédnout na okraj Sierra Nevada, projít se v přírodě a odpočinout si od turistického ruchu ve slavném městě. Hledali jsme něco, kam bychom se snadno a rychle dostali městským autobusem, a kde bychom si i bez chodecké výstroje mohli udělat zajímavou procházku. Z Monachilu se dá vyrazit po několika turistických trasách do okolí. Jsou dobře značené a hned na začátku si člověk může zjistit pár informací o jejich délce a náročnosti.
Turistické trasy – Senderos
Sendero del Río Monachil, atraktivní kratší trasa vede podél říčky Monachil do skal, kde se přechází přes visuté mosty (mapa + info v tomto odkazu), a začíná několik set metrů od autobusové zastávky v centru. I v parném dni se tu najde dostatek stínu, rozličné úseky zpestřují cestu, takže občas si člověk v klidu vykračuje po pohodlné pěšince podél vody, občas přelézá větší kameny nebo se škrábe do strmých přírodních schodů (a zase dolů). Tahle cesta asi patří mezi ty nejoblíbenější, protože se dá absolvovat i s dětmi, takže se na ní vyskytuje opravdu hodně turistů. Návštěva o víkendech se už ani nedoporučuje, jelikož se pak tvoří fronty před visutými mosty a jde se skoro v průvodu. My jsme tu byli v pondělí, a i když to nebyl problém, lidí jsme tu také potkali až moc.
Visuté mosty nabízejí lákavé výhledy pod sebe i do okolí, na skály, říčku, vodopády. Mírně se vlní a pohupují, ale působí dostatečně bytelně a bezpečně, takže přecházet po nich moc adrenalinu nevyvolá. Ale nuda to rozhodně není, spíš že je to opravdu v pohodě.
Jiná, delší a náročnější, okružní cesta Sendero Circular de los Cahorros vede do kopců (mapa + info v tomto odkazu), nejdřív mezi osamělými usedlostmi a starými olivovými háji, pak už po kamenitých svazích. Nerostou tu lesy, jen suché nízké porosty a díky tomu se nabízejí nádherné výhledy do údolí. Tahle stezka byla naopak naprosto opuštěná a vystavená prudkému slunci. Po několika kilometrech jsme se dostali na dlouhé a stále strmější svahy, kamenitá pěšinka mezi drny a trnitými keříky se skoro ztrácela museli jsme jít opatrně. Už se z to stala túra 😊
Na všechny cesty je potřeba se vybavit dostatkem vody a jídla. Cesty vedou přírodou a nikde se nenacházejí občerstvovací stanice. Pokud se člověk vydá do kopců, kde to pálí a nejde se schovat do stínu, vodu určitě potřebuje.
Náš výlet
Pro lepší pochopení musím vysvětlit, že nejsem přírodní typ. Miluju historická centra se starými domy, uličkami, kašnami nebo mosty, taky městské parky a botanické zahrady. Ale jít na procházku do lesa nebo do hor? Mě to prostě nebaví. Někdy trochu a někdy strašně. A ještě se při tom tak nadřít? To už mi vůbec nedává smysl. Vím, že jsem kvůli tomu divná, takže to zpravidla nedávám moc najevo. Jsem si vědoma toho, že chodit do přírody je moc zdravé a prospěšné a uklidňující a vůbec to má blahodárné účinky. Takže někdy zatnu zuby a jdu. Někdy dokonce nějaký výlet vyprovokuju, abych se cítila víc normální nebo vyšla někomu vstříc nebo netrhala partu.
Moje kondice je průměrná, ale mám problémy s různým přelézáním, prudkým slézáním a vším, kde je potřeba obratnosti a držení rovnováhy. Takový výlet se pak pro mě stává noční můrou a já si nadávám, že jsem do toho šla a že jsem beznadějný případ. Radost ze zdolaných překážek se mi totiž nedostavuje. Jsem pak sice ráda, že jsem „to“ viděla, zároveň jsem vždycky stejně ráda, že už je to za mnou. Na konci výletu při návratu do civilizace se mi pravidelně radikálně vylepšuje nálada a vracejí se mi síly, i když jsem už fyzicky vyčerpaná.
Cítila jsem potřebu to vysvětlit, abyste líp pochopili, proč některé naše turistické výlety v Andalusii dopadly tak, jak dopadly (např. výprava do Gabo de Gata) . A teď už se můžu vrhnout na tenhle…
Napadlo mě, že když jsme v Granadě tak dlouho a už jsme to tam celkem prochodili (viz články o Granadě), že by bylo fajn si zaskočit jinam a vidět ještě něco dalšího. A abych Kubu nevláčela jen po městech, říkala jsem si, že když je tam ta Sierra Nevada, že by se třeba dalo zajet někam tam. Našli jsme si Monachil, prozkoumali na internetu autobusové spojení a možné procházky, a jedno ráno vyrazili na několikahodinový výlet do přírody, jehož součástí měla být i několikakilometrová procházka. Stejně jsme neměli pořádné turistické vybavení, takže to měla být jen taková oddechovka.
Vyrazili jsme hned ráno, ještě bylo chladno (rána jsou v Granadě, asi kvůli vyšší nadmořské výšce, nevím, znatelně chladnější než pak zbytek dne), ani jsme se nenasnídali a běželi na autobus. Podle mapy to vypadalo, že v Monachilu by se měl vyskytovat dostatek ubytovacích a hlavně stravovacích zařízení, tak jsme byli zvědaví. Když jsme dorazili, našli jsme jedinou otevřenou kavárnu, naštěstí, aspoň jsme se mohli nasnídat. Užili jsme si autentickou atmosféru bez turistů a dekorací, všechno bylo příjemně obyčejné. Ještě jsme objevili jednu otevřenou mini pekárnu, tak jsme si pro jistotu koupili něco s sebou.
Obhlédli jsme informace o trasách a vydali se do kopců, tj. na tu druhou výše popsanou cestu. Slunce brzy začalo pálit a udělalo se strašné vedro. Na živou duši jsme narazili jen velmi sporadicky. Stále jsme stoupali, takže se nám otvírala stále krásnější panoramata. Pochvalovali jsme si dobré značení stezky. Problém začal po několika kilometrech, když jsme pronikali na stále prudší svahy a pěšinka nám téměř mizela před očima. Každý krok se pro mě stal výzvou a ze svahu pod sebou jsem cítila závrať. Začalo se mi dělat špatně.
Kuba je poklad, takže jsme se domluvili, že půjde kousek napřed prozkoumat, jak se to vyvíjí dál. Já si zatím sedla a koukala se do kraje. Zdálo se, že cesta se spíš ještě zhoršuje, a jelikož jsme se nedostali ještě ani do poloviny, rozhodli jsme se, že se vrátíme. Když jsem se zvedla, popadla mě z té hloubky pod námi panika a chvíli mi trvalo, než jsem to rozdýchala a byla schopná udělat krok. Zřejmě to nebylo tak hrozné, ale já mám v tomto opravdu malou odolnost, takže mi to dalo dost zabrat.
Protože jsme měli dost času a na zpáteční cestě jsme našli odbočku na stezku kolem říčky přes visuté mosty (ta první výše zmíněná), rozhodli jsme se, že to vyzkoušíme.
Ocitli jsme se na úplně jiném výletě – spousta stínu a osvěžujícího vzduchu od vody, taky spousta turistů. Místo suchých svahů jsme teď procházeli mezi skálami a vodopády. Sice jsem si ještě dala do těla při strmých výstupech a sestupech, ale mosty mě bavily. I proto jsem napsala, že to nebyl adrenalin, protože když je to pohoda pro mě, tak už asi pro každého. Akorát že po několika kilometrech před posledním, tím nejdelším mostem, se vytvořila dlouhá fronta a vůbec všude se to hemžilo lidmi. Shodli jsme se, že nemáme potřebu dokončit stezku standardním způsobem a vrátili jsme se do vesnice, já už se navzdory všem krásám nemohla dočkat.
Přestože bylo kolem 14. hodiny a doba oběda tedy v plném proudu, našli jsme jen jednu otevřenou restauraci. Nám nicméně náramně vyhovovala. Já jsem v ní už zase tradičně okřála, i když po cestě domů na mě pak dolehl mírný úpal. Opravdu je tady vždy potřeba se vybavit na horko a slunce žár.
S odstupem času jsem samozřejmě čím dál radši, že jsme na výlet vyrazili. Viděli jsme zase něco úplně jiného než u nás a přibyly nám zkušenosti.
Milovníkům přírody a túr po kopcích doporučuju Monachil všema deseti…
