Tentokrát začínám úvahou nad názvy měst. Kdyby se nějaké město u nás jmenovalo Jahoda nebo Hruška, jak byste si ho představili? Já asi nějak malebně a útulně. Určitě ne tak dramaticky a vznešeně, jako kdyby se jmenovalo Granada. Když si poslechnete tuhle známou píseň a představíte si, že José Carreras zpívá místo Granada třeba „borůvka“, jak vám to zní? A při tom Granada španělsky znamená granátové jablko, což už tak dramaticky ani vznešeně taky nepůsobí. Nicméně granátových jablek tam roste opravdu hodně a objevují se i v různých symbolech, od znaku města přes fontány až po ozdobné patníky…
Do mnoha měst se často jezdí jen na otočku, oběhne se pár hlavních atrakcí a hurá domů nebo jinam. Nám se zpravidla daří strávit na různých místech alespoň několik dní, abychom mohli trochu nahlédnout i pod pokličku. A jak já říkám, vyšlapat si vlastní cestičky. V Granadě jsme se zdrželi 5 nocí, takže jsme měli dost času obejít všechna hlavní zajímavá místa. Navštívili jsme většinu i v různých denních dobách a někdy jsme měli dojem, jako by to byla místa zcela odlišná. Když jdete na vyhlídku ráno a slunce svítí proti vám, obzor se modrá v oparu, všude se rozlévá klid, kolem vás jen pár jedinců jako vy, má to svoje kouzlo. Ale fotky nic moc. A když na stejné místo jdete navečer, kdy máte ostrý a sytě barevný výhled měkce nasvícený zapadajícím sluncem, a kolem vás se to jen hemží turisty, pouličními prodejci suvenýrů, nevíte, jestli si máte dřív hlídat kabelku nebo se snažit protlačit k zábradlí s výhledem, má to taky kouzlo, akorát že úplně jiné.
Po zkušenosti z výletu do Jerezu, kdy se jen pár kilometrů do vnitrozemí neuvěřitelně oteplilo, jsem něco podobného čekala i v Granadě. Ale zřejmě vzhledem k vyšší nadmořské poloze tu zase bylo všechno jinak. Přijeli jsme 1. září, takže ještě v teplém období. Ale ráno jsem unesla ponožky a dlouhý rukáv, odpoledne se vždy udělalo horko a velké dusno a večer bylo nádherných (pro mě) 27°C. Když si musíte koupit vstupenku do Alhambry s velkým předstihem, nevíte, jaké počasí vám vyjde. My měli celé dopoledne pod mrakem, takže jsem byla trochu rozmrzelá kvůli fotkám, ale nakonec se vyjasnilo a sluníčko nám dopřálo.
V některých městech se velmi brzy za hranicí historického centra ulice mění v zašlé, přibývá rozpadajících se domů a nahromaděného nepořádku. Granada se v tomto směru ukázala jako velmi udržovaná a opečovávaná. Navíc všude přítomné pozůstatky arabské architektury a kultury vytvářejí pohádkový dojem.
Na zem nás velmi tvrdě vracelo velké množství různých žebrajících existencí nebo postižených, a afrických prodejců s korálkovou bižuterií. Jelikož jen tak někde sedět asi moc nevynáší, obcházejí ulice a restaurace. U nás by to bylo nežádoucí, ale tam je to normální. Při večeři nás jich zpravidla stihlo obejít několik. Pár hluchoněmých, slepec s doprovodem, hráči flamenca po několikaminutové produkci, prodejci korálků.
Všude se to také hemží prodejci losů. Můžete něco vyhrát, ale moc se to nestává, spíš to má charitativní účel vůči tomu prodejci. U jednoho stolu si jedna rodina koupila losy za několik desítek Eur, paní to rovnou zkontrolovala v mašince a roztrhala, protože se na ně zrovna nic nevyhrálo. A už v září propagovali vánoční loterii. Do losů jsme zatím nešli, ale těm žebrajícím jsme občas něco dali. Bylo to tady zatím nejintenzivnější ze všech míst, která jsme v Andalusii navštívili.
Musím přiznat, že mi to narušovalo bezstarostnou dovolenkovou idylku a docela mě to trápilo. Cítila jsem se dost provinile, že si takhle jezdím na dovolenou a oni jsou na tom pravděpodobně špatně. Mrzelo mě, že jich je tolik, kteří nemůžou žít nějak příjemně normálně. Nevím, jestli opravdu všichni z nich musí žebrat, ale že to bude s prací a zajištěním živobytí asi náročné, to bych věřila.
K andaluské kultuře neodmyslitelně patří španělská kytara. V některých městech, jako například i v Granadě, jsme natrefili na obzvlášť mnoho kytarových dílen, soukromých výroben a malých obchodů, tzv. guitarrerías. Netuším, kolik kytar se tady ročně vyrobí a prodá. Na ulicích permanentně probíhají představení různých úrovní a kvality, s nástroji různého stáří a stavu. Většinou hrají temperamentní flamenco a španělské tradiční styly vůbec, což zde dotváří autentickou atmosféru a je to fajn, ale někdy jsme si od toho na chvíli rádi odpočinuli u obyčejného „popíku“.
Jeden večer, když jsme se šli projít k řece, jsme natrefili na místní spolek milovníků tance milonga. V altánku měli puštěnou hudbu a trénovali. Věkově patřili do střední a starší generace, ale radost ze života a temperament jim nechyběly. Chvíli jsme je z přiměřené vzdálenosti pozorovali a jejich dobrá nálada se přenesla i na nás, tak jsme si to užili s nimi.
Než jsme sem jeli, zjistila jsem, že se tady nachází Muzeum Andalusie. Já na muzea moc nejsem, ale tak když už píšu blog o Andalusii, do jakého jiného muzea bych měla jít? Muzeum je trochu z ruky, ale autobusem bych tam dojela, jenže má úplně nemožnou otvírací dobu. Jako že hodně omezenou. A když jsme pobývali v Granadě, tak zrovna měli zavřeno ještě víc než normálně. Ten jeden den, kdyby to bývalo šlo, jsme celý strávili v Alhambře (termín se vybírá dlouho předem), takže z mé návštěvy nic nebylo. Skoro to vypadalo, že nemají zájem, aby jim tam chodili běžní lidé, možná je to zaměřené hlavně na školy, kdo ví.
Jednou jsme se nachomýtli k zajímavé situaci na náměstí Plaza Nueva. Zastavuje tu hodně autobusových linek, včetně turistického vláčku na kopec ke vchodu do Alhambry. Jeden podvečer, když jsme si na náměstí jen tak seděli a koukali kolem, jsme si všimli, že na zastávce toho vláčku stojí ohromné množství lidí. Nikde nebyl stín a oni tam trpělivě čekali ve vedru, všichni ve slavnostních róbách, tj. pánové v kompletních oblecích nebo dokonce smokingu, dámy v dlouhých šatech a výrazných make-upech. U nás by se na takový dress code většina lidí vykašlala (nebo by si ho nikdo radši nedovolil vyžadovat), ale tady byli všichni vzorní.
Vždycky přijel vláček a vysvobodil část čekajících. Velmi pracně se na vymezeném prostoru otočil a odjel. Nedej bože, když tam někdo nevhodně zaparkoval. Zaznamenali jsme tam i koordinátory provozu pro urychlování situace. Vláčky jezdily po několika minutách a nevím, kolik jich muselo být, než všechny odvezly. V Alhambře jsme před tím jedno pódium s ohromným otevřeným hledištěm zaregistrovali, takže jsme předpokládali, že tam všichni jedou na nějaký koncert. Obdivovali jsme jejich disciplínu ohledně večerních toalet, navíc to nebylo poprvé ani naposledy, co jsme si toho všimli.
O tom, že mě vychvalovaný místní koncept tapas neoslnil, píšu v článku Granada – město. Nicméně co se hlavních jídel týče, si nemůžu stěžovat. Včetně těch zdravějších – ještě v centru jsme našli vynikající veganskou restauraci Hicuri, kam se nám podařilo zajít víckrát a nemohli jsme si ji vynachválit. Kromě toho, že nám chutnalo, to tam i moc pěkně vypadalo. A naopak na tradičních pokrmech jsme byli např. v restauraci u Julia (Rincón de Julio). Julio nás zaujal přátelským přivítáním a vstřícným přístupem. Objednali jsme si kuřecí špíz „po maursku“ a býčí oháňku rabo de toro. V Andalusii je příjemné mj. to, že vám automaticky (no, někdy až na vyžádání, ale tady to zrovna bylo automaticky) k servírovanému jídlu přinesou i další talířky, abyste i hlavní jídlo mohli sdílet.
Oháňku jsme si vybrali proto, že je to andaluská specialita a je vynikající. My jsme ji vždycky měli jenom jako náplň do něčeho jiného a chtěli jsme ji vyzkoušet jako hlavní chod. Když nám to pán slavnostně přinesl, bylo to větší a vypadalo to trochu jinak, než jsme čekali. Pěkně nám to oddělil od kosti, takže se nám to snadno nakládalo, krásně to vonělo a hned jsme se do toho pustili. Dodatečně jsme z nějakých indicií vydedukovali, že to spletl a dal nám vepřové koleno v místní úpravě. Bylo to výborné stejně jako to kuře, akorát pán byl mimo, ani u placení si pak nebyl jistý, co jsme to vlastně měli. Ale chutnalo nám, tak jsme to neřešili. Tenhle oběd proběhl v ulici Navas, která je plná restaurací, že člověk ani neví, kterou si má vybrat. Uzoučká ulice s namačkanými venkovními stolky má příjemnou atmosféru a poskytuje stín, který se na oběd rozhodně hodí.
Místní arabské čajovny „teterías“ vypadají jako z pohádky a také jsme se tak cítili, když jsme to zkusili. Dali jsme si nealkoholický koktejl a přeslazenou limonádu a vyzkoušeli pár druhů baklav. Některé ulice jsou těchto čajoven a podobných obchůdků plné. Zřejmě se zde tahle kultura opravdu uchytila.
V Granadě je i moderní mešita Mezquita Mayor de Granada, která vznikla z iniciativy místních muslimů. Mešita funguje pro věřící a venkovní prostory jsou otevřené i pro veřejnost. Ze zahrad jsme měli krásný výhled na Alhambru a také tady jsme vyzkoušeli malou čajovnu, kde se dá koupit osvěžující čaj a klasická baklava, popř. podobné typické sladkosti. Mešita stojí ve čtvrti Albaicín hned vedle kostela Iglesia de San Nicolás a já mám radost, že to jde, že vedle sebe můžou fungovat v míru a pokoji.
V Granadě se mi moc líbilo, její specifická minulost a atmosféra z ní dělají jedinečný a poučný zážitek. Více informací o městě v článku Granada – město.
