V Cádizu jsme neplánovaně žili spíš jako obyvatelé než jako turisté, a taky jsme se tady tak cítili.
Bydleli jsme v útulném bytě se dvěma terasami, na té horní střešní jsem věšela prádlo, na té spodní jsme jedli. Konečně jsme dostali dvoje klíče, což nám umožnilo větší nezávislost. Kuba tu dost pracoval online „z domova“ a já chodila pravidelně nakupovat do tržnice. Avokádo za patnáct korun – takovým cenám se nedalo odolat. Bavilo mě tu vařit, už jsme potřebovali proložit jídla v restauraci taky nějakou domácí stravou, hlavně zeleninou. Kupovat si v tržnici rybu, kterou vůbec neznáte, ani když zjistíte její název v překladači, nechat si ji hned na místě podle návrhu prodavače připravit tak, aby se jen hodila na pánev, byl pro mě příjemně vzrušující zážitek.
Oblíbili jsme si jednu restauraci (jmenuje se Más que la Cresta), protože nabízela nezvykle bohatou škálu veganských jídel. A taky že se tu vařilo v průběhu celé otvírací doby, která navíc odpovídala našim zvyklostem, což byl poměrně neobvyklý jev. Buď se otvírá nejdřív ve 20 hodin, nebo do té doby nefunguje kuchyně. To totiž zase odpovídá zvyklostem místním (andaluský denní režim je kapitola sama o sobě). Najdou se ale případy jako tento a nám to tu maximálně vyhovovalo. Nejsem moc společenský typ a komunikace s někým neznámým mě dokáže pěkně vystresovat, ještě k tomu v jazyce, ve kterém se necítím jistě. Tady si nás číšník už pamatoval, měl chuť komunikovat (španělsky) a také nám při placení nabízel zdarma panáčky jahodové tequily. Při konverzaci jsem se docela zapotila, ale ve výsledku to bylo fajn.
Naše ubytovatelka nás zahrnovala nekonečným množstvím tipů místního znalce, opravdu se snažila, abychom si pobyt užili. Ani se to všechno nedalo stihnout. Nicméně díky ní jsme si udělali moc zajímavý výlet do Jerezu de la Frontera. A dostali jsme k dispozici křesílka a slunečník na pláž, tak to jsme jednou využili, spíš symbolicky. Nejsme koupací typy, ale sluníčko pralo, a když už jsme byli u moře, tak byla škoda to nevyužít a nevyzkoušet. Víc jsme se pak cítili jako místní.
Možná nám k tomu příjemnému pocitu tady pomohlo taky to, že i v historické části města nás obklopovali běžní obyvatelé a jejich každodenní život. Ne jako třeba v Córdobě, kde jsme pořád kličkovali mezi zahraničními turisty. Tady se normálně žije. Bydlí se, vaří, nakupuje v železářství, chodí do kostela, do školy. Přestože všude kolem bylo moře, nemuseli jsme se vyhýbat žádným plážovým resortům.
V článku Cádiz – město zmiňuju historický význam náměstí Plaza de San Antonio (náměstí sv. Antonína). Nás upoutalo hlavně tím, že se na něm v odpoledních a večerních hodinách proháněly desítky kluků už od předškoláků, kteří tady sami trénují fotbal. Pozorovali jsme ten mumraj s velkým zaujetím, protože vždycky hrálo několik týmů najednou a v jednom společném prostoru, takže se jejich pomyslná hřiště prolínala. Ani procházející chodci je neomezovali, to spíš naopak, ale nikdo nic nenamítal.
I pár holek se našlo, ale ty si vystačily spíš v ústraní. Klukům se do toho nepletly, možná ani nedostaly šanci. Kluci totiž s míčem váleli už od těch nejmenších, házeli kličky zkušeně a s lehkostí jako profíci. Nechápali jsme, jak se v tom chaosu můžou hráči vyznat, ale to byl náš problém, ne jejich. Byla to opravdu neobvyklá podívaná, takže jsme náměstí překřtili na Náměstí sv. fotbalu. Vždycky, když jsme se blížili (což bylo docela často, protože jsme bydleli hned za rohem), jsme tipovali, jestli se hraje a jaká je účast.
V květnu, kdy jsme město navštívili, všechno kvetlo a překotně bujelo. Nemohli jsme se na všechnu tu vitalitu, energii a nádheru vynadívat. Objevili jsme existenci stromu, nebo spíš óbrstromu fíkovník pryžodárný. Neměřili jsme obvody kmenů ani záběry korun, ale užasle jsme se kochali pohledem na jejich úctyhodné proporce.
Nebo jsme si prošli vnitřkem umělé jeskyně s vodopádem, nebo jen tak seděli a kochali se pohledem na všechen ten kvetoucí příběh a moře. Západy slunce jsme tu měli k dispozici denně a ve skvělé kvalitě. A taky jídlo. A lidi byli fajn a počasí nám přálo.
„V Cádizu by chtěl žít každý.“ Parafráze na slavnou hlášku mě napadla hned první den a neopustila po celou dobu pobytu ani potom. Cítila jsem se tady tak dobře (!) a jako doma, takže přestože je to docela z ruky, těším se na další návštěvu někdy příště.
