Na dovolené máme zpravidla jiný denní režim než doma, záleží na plánech a aktuální situaci. Asi všichni už jsme někdy slyšeli o siestě a kdo cestuje do jižních zemí, tak s ní má své zkušenosti. Se siestou jsme tedy počítali, ale poučili jsme se o dalších zvyklostech…
V Andalusii jsme „museli“ přeřadit na celkově jiný denní režim. Ještě v polovině května se rozednívá až tak okolo 7. hodiny ranní a do tmy se nikomu vstávat nechce. Do cca 7:30 jsou ulice v podstatě opuštěné. Nevím, v kolik obyvatelé vstávají a v kolik doma snídají, nicméně kavárny praskají ve švech okolo 10. hodiny dopolední, kdy se v nich oficiálně snídá.
To, že má nějaká pekárna-kavárna otevřeno už od 7 hodin, neznamená nutně, ještě před osmou si zrovna tam dáte něco čerstvého sladkého. Chléb / bagety nebyly problém, ale pulty se sladkým pečivem zely prázdnotou a museli jsme přijít později (v 9 už bylo všechno na svém místě). Ale někde zas bylo otevřeno s předstihem a všechno krásně voňavé a lákavě připravené. Pokud chce člověk ráno jít na jistotu, zřejmě si to musí očíhnout předem, o jaký přístup se zrovna v tom jeho vyhlédnutém podniku jedná.
Na rozpor v otvírací době a možnosti skutečně si něco koupit jsme narazili nejen u snídaně. Populární tzv. asador de pollo (kuřecí gril), kde se kromě kuřat grilovaných na roštu prodávají také další domácí jídla s sebou (např. masové koule v omáčce, chobotnicový salát, nakládané sardinky), otvírají někde v 10, někde ve 12 hodin. Myslela jsem, když se otvírá ve 12 hodin, že zároveň v tuto dobu už si bude možné něco koupit. Chyba. Sice se takhle brzy ještě neobědvá, ale co když si chci něco koupit na později? Proč tedy už mají „otevřeno“, jsem nepochopila. Nechci to nespravedlivě zobecňovat, nicméně tři „asadoři“ mě takto „vypekli“, když jsme jednou kvůli výletu potřebovali obědvat brzy (brzy = kolem 12. hodiny).
Po snídaňové vlně do 13 hodin nastává jakýsi mezičas, protože před 13. hodinou má většina restaurací ještě zavřenou kuchyni a bary zpravidla nabízejí jen plněné bagetky a studené tapas. V centrech a rušných oblastech není problém najít restauraci, která vaří i dříve nebo dokonce celý den, na méně frekventovaných místech by to ale mohl být dost zádrhel. Někdy najdeme informace na vývěsních tabulích, někde je potřeba se zeptat. Mimochodem ve Španělsku je zpravidla vůbec lepší se zeptat i na to, co se píše na tabulích. Nicméně, když člověk pořádně snídá v době 10 – 11 hodin, tak stejně má chuť na oběd až kolem té druhé hodiny odpoledne, což je standard, a restaurace se plní hlavně v tuhle dobu. Takže je potřeba počítat s tím, že přibližně do 14:30 – 15:30 člověk stráví u oběda, pak tráví ten oběd.
Siesta může znamenat poobědový šlofík nebo i jen odpolední pauzu ve stínu domova. U moře nám foukal svěží vítr a siesta kvůli horku nebyla na jaře potřeba. Nicméně už v blízkém vnitrozemí, např. v Jérezu, nebo pak dál v Córdobě se ani začátkem května mezi druhou a sedmou hodinou venku nedalo skoro vydržet. Jedině tak někde v hlubším stínu nebo v katedrále nebo klimatizovaném muzeu. Tam jsme siestu dodržovali z pudu sebezáchovy.
Jaký pekáč tam musí být v létě, si ani nechci představit, a to jsem dost teplomilná. Takže kdo by pak před sedmou hodinou večeřel nebo vařil? Snad jen nějaký ten osvěžující zeleninový salát… Některé obchody a služby (nejen stravovací) měly v době cca 12 – 17 hodin zavřeno, některé ne, je potřeba si to zjistit předem, pokud na tom člověku záleží. Nejde jen o jídlo, ale i o program. Když má člověk představu, kolik toho za den chce projít a vidět, ať už se to týká památek ve městě nebo výletů v přírodě, může mu to vedro docela narušit plány. Nám pálící slunce pár takových výletů zkomplikovalo. (např. článek o Jerezu a o Cabo de Gata.)
Večer restaurace otvírají zpravidla cca ve 20 hodin. My jsme většinou už netrpělivě koukali na hodiny a nenápadně přešlapovali za rohem, kdy že už budeme moct jít na tu večeři. Ale personál s otvíráním nespěchal, pomalu rozestavovali stolky, pak prostírali ubrusy, pak roznášeli zásobníky s ubrousky. Většinou jsme byli prvními hosty. Po nás postupně přicházeli další, a když jsme my dojedli kolem 21:30, pro místní naopak čas večeře pomalu vrcholil nebo dokonce teprve přicházel. Párkrát jsme to taky absolvovali i takhle později, v horkých dnech to i dávalo smysl, ale moje zažívání s tím úplně nesouznělo.
Nějaké zavírání barových zahrádek ve 22 hodin kvůli nočnímu klidu a ohleduplnosti k sousedům tady zřejmě nehrozí. Možná tak půlnoc, ale dřív spíš ne. Jelikož nejsme noční ptáci, neověřili jsme to v praxi, naštěstí jsme ani neměli okna ložnice v blízkosti těchto podniků, takže toto zatím nevíme. V Córdobě jsme si na oknech bytů všímali nápisů „Derecho al descanso, derecho a la ciudad“ (právo na odpočinek, právo na město), v rámci kampaně za udržitelnost masového turismu a sousedských vztahů. A zrovna tam nás každou půlnoc (nebo i později) budilo radostné halasení španělských sousedů, kdy se děda vítal s malou vnučkou, evidentně bdělou a narozdíl od nás plnou energie. Naše zkušenost by se dala shrnout tak, že hluk v noci byl převážně jazyka španělského. A ty nápisy právě taky, určitě ne náhodou.
Když je příjemné klima, všichni chtějí trávit co nejvíc času venku. I večer, takže koho by bavilo zůstávat doma uspávat a hlídat děti. Lepší je vzít je s sebou… Děti tedy doprovázejí své rodiče třeba na odrážedlech nebo v kočárcích a už od mala jsou zvyklí ponocovat. Ačkoli je to v rozporu s tolika vědeckými poznatky o významu spánku pro vývoj dítěte, tady se na nějakou hodinu a vědu asi tolik nehledí. Děti i rodiče vypadají spokojeně, tak co by.
Andaluský denní režim zapadá do velmi pohodového dovolenkového tempa, kdy člověk jen tak pluje a neobtěžuje se ambicemi ve smyslu, kolik toho chce stihnout. Stihnout nabitý program tak, jak jsme zvyklí, by tu pro nás představovalo větší úsilí než jinde, tak to moc nehrotíme. Podle dosavadní zkušenosti když jsme zpomalili na rozjímací rychlostní stupeň, leckdy jsme toho pak absolvovali víc, než jsme čekali.
Jaký denní režim mají zdejší obyvatelé, aby ještě i zvládli chodit do práce, těžko říct 😊
