Navazuje volně na Córdoba – město I.
Pohybovali jsme se hlavně venku. Kromě již zmíněných památek jsme si prošli Židovskou čtvrť Judería s křivolakými uličkami a synagogou, nahlédli do spousty nazdobených a s velkou péčí udržovaných dvorků nejen v rámci soutěže o nejhezčí dvorek Festival de los Patios. Poseděli jsme na různých náměstích – např. Plaza de la Corredera, které je ráno úplně prázdné a večer naopak plné stolků patřícím některé z mnoha restaurací. Má vstup jen ze dvou ulic, jinak je celé obestavěné domy s podloubími. Nebo malé romantické náměstíčko Plaza de Potros, nebo naopak velké moderní a životem pulzující Plaza de las Tendillas. Na mnoha místech, i docela nenápadných, jsme našli krásné (asi bronzové) sochy lidí v reálných situacích. Aspoň tedy mně se moc líbily, ocenila jsem, že vypadají jako živé – zachycené v pohybu s velmi reálným lidským výrazem.
Córdoba je jedním z nejteplejších měst v Evropě. Už v první polovině května tu odpolední teploty překračovaly třicítku a sluníčko pálilo jako ďas, takže to byl docela mazec. Mezi cca 14. – 19. hodinou nemělo smysl chodit ven, ledaže by tu byl člověk jen na krátký výlet a musel všechno stihnout. Siesta se nám tedy vnutila sama. Ráno zase dlouho byla tma a navíc se tady chodí dost pozdě spát (o hluku do pozdních nočních hodin i ve všední den bychom mohli vyprávět), takže komu by se pak ráno chtělo vstávat. Čili se nám hodilo, že máme k dispozici několik dní a nemusíme s prohlídkou spěchat. Večery byly nezvykle teplé, ale příjemné. Takové ty naše letní, takže jsme je jako ostatní využívali k procházkám a posezením u skleničky.
Měli jsme navíc štěstí, že se na jednom náměstí zrovna několik večerů konaly kulturní akce. Narazili jsme na to náhodou a měli jsme možnost si poslechnout a vidět ukázky flamenca, s autentickou atmosférou díky přítomnosti spontánních a temperamentních Španělů.
Poslední večer jsme se ještě rozšoupli návštěvou představení španělské a portugalské jezdecké školy v královských jízdárnách. Caballerizas Reales založené 1572 králem Filipem II., nad jehož říší nezapadalo slunce, jak se tehdy výstižně označovala její velikost. Určitě bychom to ocenili víc, kdybychom měli o jízdě na koni nějaké povědomí. U některých kousků jsme totiž nepoznali, v čem přesně je to bomba. Nicméně u některých se nám i tak tajil dech, aspoň mně. Chvilkami jsem chtěla zavírat oči, protože jsem na to neměla nervy, ale nakonec mi to nedalo (a ještě za ty peníze…).
Každopádně to byl vzrušující zážitek. Díky kostýmům a pravým španělským protagonistům i působivé hudbě jsme nahlédli, jací asi byli někdejší caballeros a damas a jací jsou ti Španělé temperament a nátura. Mají to prostě v sobě, nedá se nic dělat. Byli jsme jedni z mála, kdo respektovali zákaz pořizování jakýchkoli video/audio záznamů z představení (to je možná taky ta jejich nátura?). Fotky proto máme jen z odpolední zkoušky, kam jsme měli přístup.
Mezi córdobské pamětihodnosti patří také Medina Azahara, zřícenina ohromného muslimského městského komplexu z 10. století s velmi působivou historií. Leží pár kilometrů od Córdoby a jezdí tam autobusy městské i turistické a taxi. My jsme se tam z různých důvodů nedostali, proto se zmiňuju jen takto na okraj.
V Córdobě jsme španělštinu nepotřebovali, vypadalo to, že v centru se pohybuje víc turistů než místních a víc cizinců než Španělů. Ani jsme se o angličtinu nečekaně nemuseli snažit, tady jsou zvyklí ji používat a nezaznamenali jsme ten ostych a nechuť přejít do angličtiny, jako leckde jinde. Spíš nám občas vadil příliš velký patriotismus, nebo jak to vyjádřit, jakási nabubřelost a vyžadování obdivu, a neosobní turistický průmysl. Ale samozřejmě záleželo, na koho jsme zrovna narazili.
I když jsem v Córdobě byla několikrát docela naštvaná a nemám zatím pocit, že bych se tam nutně chtěla vrátit (jako třeba do Cádizu a Málagy), jsem moc ráda, že jsme tam zajeli. Příjemných zážitků máme hodně a určitě převažují, zvlášť když tam člověk nejede jen na otočku a může si vychutnat atmosféru a kouzlo, které tam jednoznačně jsou…
Pomocný zdroj: Wikipedia
