Do Cádizu jsem se těšila kvůli moři, starobylosti, a že je pro nás tak vzdálený a neznámý. Vlastně jsme, nejspíš ze zvědavosti, „jen“ protáhli cestu na Gibraltar až na jihozápad Španělska. O to víc jsem pak byla překvapená, co všechno nabízí a čím dokáže zaujmout.
Historie města
S informacemi o dějinách města jsem strávila několik hodin napjatého čtení a dohledávání, kdy jsem kroutila hlavou a musela si občas dělat přestávky, abych všechna ta zjištění rozdýchala. Jak je možné, že toho víme tak málo, když se tam toho stalo tak moc? Odehrálo se tu tolik (!) událostí a dosahovalo sem tolik říší, o kterých jsme se úplně všichni kdysi učili v dějepise. Do jakéhokoli období se ponoříte, najdete spoustu zajímavých údajů a událostí stěžejních pro historii nejen pyrenejskou ale i celoevropskou. Těžko to celé zestručnit a zjednodušit, protože prostě… je to neuvěřitelné a je toho moc! Tak aspoň takto v bodech:
- Cádiz se řadí mezi nejstarší dosud osídlená města v Evropě, Féničané ho založili už před rokem 1100 p. n. l.
- Ještě před naším letopočtem začaly punské války a město bylo převzato Kartágem (r. 218 p. n. l. známé vylodění Hannibala z Afriky, aby šel přes Alpy dobývat Itálii).
- Těsně po tom (r. 206 p. n. l.) se město stalo součástí Římské říše a rozvíjelo se, zejména za vlády Julia Caesara a Octaviana na přelomu letopočtu. Zaznamenala jsem dva uváděné kontrastní údaje – výjimečně vysoké zastoupení oficiální bohaté vyšší vrstvy a zároveň výrazně nechvalnou pověst místních tanečnic (nevím jistě, co přesně si pod tím představit).
- Kolem roku 400 Cádiz dobyli a zničili Vizigóti. V druhé polovině 6. století se na krátkou dobu místa zmocnila Byzantská říše, ale Vizigóti ho získali zpět.
- Mauři zde vládli v období 711 – 1262. Na rozdíl od tolika jiných andaluských měst jsme se zde nesetkali s památkami na toto období. S těmi typickými architektonickými znaky, jako jsou sloupy s oblouky do podkovy, terasovité zahrady s obdélníkovými jezírky, zavlažovací kanálky, bohatá ornamentální výzdoba…
- Po převzetí území katolickými panovníky odsud vyrážely slavné a veleúspěšné námořní výpravy (nejen) do Ameriky. I Kryštof Kolumbus odsud podnikl několik výprav, později zde sídlila Západoindická flotila – konvojový systém nákladních námořních cest Španělského království.
- V důsledku toho musel Cádiz průběžně čelit mnoha útokům ze stran nepřátel Španělska (a že jich bylo…). Ať už v 16. století barbarští korzáři, Francis Drake nebo anglo-nizozemská armáda, která město dokonce dobyla a vyplenila. A jelikož království nezaplatilo výkupné požadované za vrácení města v neporušeném stavu, tak ho vypálili. Co po tom všem ještě dalo považovat za „neporušený“ stav, nevím. Války s Anglií a útoky na město pokračovaly v 17. století.
- V 18. století se opět povedlo obnovit rozkvět a význam města stoupal, dokonce se z něj stalo důležité kosmopolitní centrum, přičemž nejbohatší komunitou prý měli být Irové. Na konci 18. století ale povolení obchodovat s Amerikami získalo dost dalších španělských přístavů, čímž Cádiz ztratil dosavadní monopol a s ním mnoho výhod.
- Během napoleonských válek na přelomu 18. a 19. století Cádiz opakovaně blokovali Britové. Francouzi město obléhali, ale neuspěli. Na rozdíl od tolika jiných měst se Cádiz udržel mimo jejich nadvládu a stal se sídlem španělského vojenského velení a parlamentu. V roce 1812 zde byla vyhlášena první španělská ústava (Constitución espaňola de 1812 / Constitución de Cádiz, podle data jejího vyhlášení na sv. Josefa 19. 3. přezdívaná La Pepa). Mimochodem asi ve většině měst na jihu Španělska najdeme místo pojmenované na počest této ústavy, která je ještě ke všemu jednou z prvních kodifikovaných ústav na světě.
- Následoval postupný úpadek spojený se ztrátou kolonií i významu přístavu.
- V letech 1936 – 39 Cádiz poznamenala krutá občanská válka, město rychle padlo do rukou nacionalistů a přístav sloužil k vyloďování vojenských posil ze španělského Maroka.
- Roku 1947 zde došlo k výbuchu muničního skladu s tragickými následky.
- Od poloviny 20. století naštěstí probíhal návrat do normálu s rozsáhlými rekonstrukcemi a postupnou obnovou.
Poloha
Cádiz leží na jihozápadě Andalusie na pobřeží Atlantiku. Původně ho tvořily dva ostrůvky poblíž zálivu, ale postupem času se stal jedním poloostrovem. S pevninou ho spojuje tenounký proužek, který je zároveň i jedinou pozemskou přístupovou cestou. Zbylé dva přístupy přes záliv Bahía de Cádiz zajišťují dva významné moderní mosty z 2. poloviny 20. století. Jeden lanový, který lze už zdálky obdivovat, se (překvapivě) jmenuje Puente de la Constitución / La Pepa. Se 69 metry na výšku patří mezi nejvyšší mosty v Evropě, na délku mimochodem měří 5 km. Druhý, starší, se pro změnu se 1400 metry řadí mezi nejdelší zvedací mosty v Evropě.
Díky své ideální poloze měl místní přístav pro Španělsko zásadní význam a téměř do konce 18. století i monopol pro obchod s americkými kontinenty. V dnešní době sem jezdí například pravidelné lodní linky na Kanárské ostrovy a zastavuje tu spousta zaoceánských parníků. Takových těch o velikosti sídliště. Někde jsem četla, že místní proti tomu protestují a snaží se docílit toho, aby tu kotvily maximálně tři denně. Jedná se asi o typický problém turisticky atraktivních přístavních měst. Do polemiky na toto téma bych si jako neznalec poměrů a dopadů netroufala, nicméně to věčné troubení a hluk motorů opravdu není zrovna terno.
Staré město
Po dobu našeho pobytu jsme se pohybovali jen v rámci starého Cádizu – historického centra, takže dál se budu vyjadřovat jen k němu a budu mu pro zjednodušení říkat jen Cádiz.
Z pohádky Byl jednou jeden král: „A jak veliké je to vaše království?“ „Co by kostelníkův Honzík devětkrát kamenem dohodil.“ To pocitově vystihuje rozlohu (starého) Cádizu. Zřejmě se vám tu nepodaří dostat se od mořského břehu dál než cca 500 metrů. Když se vzdalujete z jedné strany, blížíte se k němu na straně druhé. Navíc ho obklopují obranné hradby, takže jeho rozloha nepatří mezi proměnlivé veličiny a expanze do šířky nepřichází moc v úvahu.
Limity v rozloze vyvolávají nutnost využít plochu města maximálně efektivně. Do garáží se zajíždí pod zem nebo dokonce pod moře (což je nakonec jen iluze, směrem pod moře je sice vjezd, ale hned vás to stočí do strany pod pevninu). Šířka většiny ulic umožňuje autům v klidu projet a chodcům bezpečně se jim vyhnout, ale odbočit do pravého úhlu s minimálním manévrovacím prostorem je rozhodně výzva. Děti místo na sportovních hřištích řádí na náměstích. Žádný obchodní dům, multikino, ani parkoviště u supermarketu.
Většina atrakcí Cádizu je venkovního charakteru, naštěstí pro nás, protože jsme se nemohli nabažit pobytu venku a nikam dovnitř se nám nechtělo. V článku o Málaze vyjadřuju zklamání nad jejími dvěma hlavními náměstími. Tady jsme na nějaké zajímavé náměstí narazili po každých několika minutách chůze, jedno hezčí než druhé. Někde jsme si na lavičce prohlíželi jezírka a květiny, někde sochy a fontány, někde jsme se zastavili kvůli prozkoumání kostela. Vždycky to byl příjemný zážitek. Za zmínku určitě stojí Plaza de San Juan de Dios, Plaza de España, Plaza de la Catedral, Plaza de Mina, Plaza de S. Francisco, Plaza de Candelarias… Nebo náměstí Plaza de San Antonio – teď se vracím k ústavě la Pepa, právě tady totiž proběhlo její vyhlášení, tehdy to musela být velká sláva.
V Cádizu nás zaujaly dva parky – Parque Genovés a Jardines de Alameda Apodaca. Menších zelených ploch se tu najde víc, ale vzhledem k omezenému prostoru toto jsou hlavní místa, kde se dá opravdu cítit se jako v parku. Za skutečnou přírodou se nicméně musí vyrazit jinam. Přímo na starém městě se nachází veřejná pláž la Caleta, kde se v horkých dnech všichni sejdou. Krásná typická budova historické městské plovárny bohužel chátrá, nicméně poskytuje cenný stín těm, kteří nevlastní slunečníky. Z pláže se dá dojít na kraj ostrůvku s bývalou pevností Castillo de San Sebastián a majákem a s bohatou historií, jak taky jinak tady. Na kamenné spojnici jsme podrobovali zkoumání rozdíl mezi přílivem a odlivem, nebo se kochali pohledem na město i s hradbami.
Historické památky
Ale abych neopomněla nějaké ty památky: římské divadlo Teatro Romano pochází z 1. století p. n. l. a je považováno za jedno z největších v Římské říši (průměr 120 m a kapacita 10 000 diváků). Na něm byla ve středověku postavena pevnost a postupně další budovy a na jejich pozůstatcích zase další. A v roce 1980 se to všechno našlo, když se likvidovaly škody po velkém požáru těch nejnovějších. Není odkryto celé, některé části jsou ve formě sond do země, obrazových panelů a psaného vysvětlení, kolem je městská zástavba. Bez vstupu dovnitř (měl by být zdarma) jsme amfiteátr spíš tušili, než že bychom ho pořádně viděli jako třeba v Málaze.
Hned v sousedství se nachází překrásná velkolepá katedrála stavěná 116 let v barokním stylu s vyhlídkovou věží. Celý název se skládá z tolika slov, že má pro jistotu hned několik kratších, ten nejpohodlnější je Catedral de Cádiz. Za tu dlouhou dobu vzniku se odchýlila od původního architektonického návrhu a obsahuje i charakteristické prvky pozdějších období – rokokové a neoklasicistní. Na malebném náměstíčku s velkou katedrálou stojí i starší, působivý kostel Iglesia de Santiago Apóstolo, ale katedrála si pochopitelně usurpuje mnohem víc pozornosti.
Strážní věž z 18. století Torre Tavira (resp. její vrchol) je tu nejvyšší bodem a chlubí se proto tím nejlepším pohledem na město, s přidanou hodnotou atrakce historického dalekohledu alias Camera Obscura. Strážní věže a věžičky sloužily obchodníkům k vyhlížení lodí vezoucích právě to jejich zboží, takže jich tu je k vidění abnormální množství. Ale ne z chodníku, kvůli úzkým ulicím jsme měli omezený výhled směrem vzhůru, nicméně při pohledu z nějaké střechy nebo věže se vše odhalí.
Dalo by se pokračovat dalšími zajímavými objekty, nicméně pro nedostatek vlastních zkušeností si dovolím to ukončit zde. Moc se nám tu líbilo a doufám, že si sem ještě najdeme cestu. Více o našich cádizských zážitcích v článku V Cádizu by chtěl žít každý.
Pomocný zdroj: Wikipedia, Britannica, web Catedral de Cádiz
