Začalo to tak, že jsme chtěli navštívit město Almería. Když hledáte něco zajímavého v Almeríi, všichni vás pošlou do přírodního parku Cabo de Gata-Nijar. Mys Cabo de Gata leží na jihovýchodě Andalusie a jedná se o nejsušší místo na Pyrenejském poloostrově s mnoha přírodními krásami, včetně atraktivních pláží bez návalu turistů.
Skalnaté útvary sopečného původu strmě spadají do moře a vytvářejí zátoky a jeskyně. Podél pobřeží se nachází mnoho malých vesnic, které dnes žijí převážně z turistického ruchu a rybolovu. Hlavně šnorchlování a kajaky tu hodně frčí.
Vzhledem k tomu, že nejezdíme autem, jsme závislí na hromadné dopravě. Mezi velkými městy to není nijak omezující, ale když jsme chtěli sem do nějaké z těch malých vesniček, trochu jsme narazili. Měla jsem chuť jet spíš na východní pobřeží a objevila jsem o něco větší městečko Carboneras na kraji parku (více o našem pobytu v Carboneras zde). A když jsem to v létě zkoumala, měla jsem dojem, že se tam z Almeríe autobusem snadno dostaneme v kteroukoli denní dobu, což byl jeden z hlavních důvodů pro výběr. Podle mapy jsem si představovala, že nebude problém si do parku udělat celodenní výlety.
Před samotnou záříjovou cestou do Španělska jsme měli nějaké starosti a příprava šla trochu stranou, takže jsme se plánování moc nevěnovali. Předpokládali jsme, že bude existovat slušné autobusové spojení do některé z vesniček přímo z Carboneras i cesty pro pěší výlety. Jenže realita pak byla jiná a já marně přemýšlela, kde jsem při původním hledání udělala chybu. I z Almeríe do Carboneras jelo pramálo autobusů a z Carboneras pak byla jen jedna vesnice se spojením, které by vzhledem k času odjezdu a návratu na výlet nestačilo. Ale asi 7 km od centra Carboneras se nachází slavná Playa de los Muertos, tak jsme se tam chtěli vydat pěšky, to přece v pohodě ujdeme ne?
Problém byl, že v době cca 9:30 – 17:00 bylo nesnesitelné vedro. A i když to tu oficiálně není poušť, něco jako stín stromu se tu shání dost těžko. Vyšli jsme v 16 hodin. Na cestu jsme si nechali 4 hodiny, na kochání se na pláži hodinu, tj. v 9 večer bychom mohli být zpátky. Už sice bude tma, ale poslední úsek cesty se nachází už v rámci Carboneras, tak to snad nebude problém.
Vedro bylo neskutečné, ale my odhodlaně pochodovali mezi mořem a hlavní silnicí. Prošli jsme nevzhledným a nehostinným průmyslovým územím skládajícím se z elektrárny, nákladního přístavu, cementárny a závodu na zpracování rostlinných olejů. Kolem nás občas projelo auto, ale jinak byl klid, jen to slunce pálilo. Došli jsme na konec cesty a zároveň na začátek parku. Odpočinuli jsme si na pláži Playa del Corral, hlavně jsme tady našli stín pod první skálou, už jsme ho strašně potřebovali.
Útes se táhl do moře, takže z té strany se nedal obejít, z druhé strany pokračovala hlavní silnice bez místa pro bezpečnou chůzi po kraji. Mezi skalami jsme hledali turistickou stezku vyznačenou v mapě a bez potíží našli cedulku na kraji u vstupu do skal. Po pár desítkách metrů jsme stezku ztratili, pokračovaly už jen kameny po svahu porostlém suchými drny a trnitými keříky. Zbývaly nám už jen asi necelé dva kilometry, ale tahle chůze nás hodně zpomalila, navíc jsme nebyli dobře vybavení na tento terén. Horalé by se mi možná smáli, ale já jsem čekala nějakou normální pěšinu, ne že budu muset každý krok promýšlet a ještě se prodírat tou pichlavou trávou.
Už jsme měli nějaké předchozí zkušenosti s tím, jak tu některé přírodní stezky vypadají a jak se po nich jde (blbě), takže jsme zvažovali, co podnikneme dál. Jen sto yardů mi zbývá k Mary Ann, by se dal nazvat zbytek naší cesty. Chůze byla fakt nepříjemná a hrozně by nás zdržela, navíc bylo potřeba počítat i se zpáteční cestou. Cca po 15 minutách, kdy jsme se o moc neposunuli kupředu, měl Kuba chuť se vrátit na silnici, zkusit dojet stopem na parkoviště k pláži a odtud to dojít. Až k pláži se totiž dojet nedá. Jenže já jsem stopem jet nechtěla.
Možná vypadá absurdně vzdát to takhle blízko před cílem, jenže ono to v té chvíli vypadalo strašně daleko. Shodli jsme se, že se bez té opěvované pláže obejdeme a že park nám holt stačí takto okrajově. Skály působí impozantně, zároveň se v nich špatně chodí (mně). S trochu hořkým pocitem, ale nepříliš těžkou hlavou jsme se vrátili na Playa del Corral, kde jsme se v klidu vykoupali a snědli zásoby. Pláž leží v zastrčené malé zátoce, na kterou navazuje přístav s cementárnou. Je to taková podivná kombinace přírodní krásy s průmyslovou ohyzdností. Divili jsme se, že tam přijíždí tolik aut z okolí. Evidentně byl o pláž zájem, ale pozor, mluvím v řádu desítek lidí, takže žádné davy. Pak jsme se vydali na cestu zpátky přes průmyslové město duchů. Domů jsme se vrátili upocení, trochu spálení, trochu rozčarovaní, ale v pohodě.
Když jsme pak jeli autobusem z Carboneras do Almeríe, park jsme také ještě trochu šmrncli po okraji. Rozhodně je to krásný zážitek, ačkoli pohled na opačnou stranu nás zaujal úplně stejně, i když už krajina nepatřila do parku. Viděli jsme z okénka na dálnici jednu stezku vedoucí do parku přímo od silnice. Nevím, jak to bylo myšleno, jestli tam někdo nechá auto a půjde na túru a zpět, blízko to nebylo. A kdo ví, jak dlouho ta cesta zůstala cestou, nebo jestli časem taky zmizela.
Mys je dobře vidět i přímo z Almeríe, jenže jsme měli smůlu. Těch pár dnů, co jsme tam pobývali, totiž zrovna bylo zataženo a mizerná viditelnost, takže ani takto na dálku se nám nepodařilo si park užít. Nedá se nic dělat.
Možná kdyby nebylo takové vedro a my měli na túru víc času, možná kdybychom měli lepší turistické vybavení, možná kdybychom se na cestu předem líp připravili, třeba bychom viděli víc. Třeba se tam ještě někdy vypravíme a předchozí chyby napravíme. Park je na fotkách (cizích) opravdu nádherný… 😊
Pomocný zdroj: Wikipedia
