Po návštěvě různých světově proslulých andaluských lokalit nebo naopak malebných zákoutí nám zpočátku Almería připadala dost obyčejná a vlastně nijak extra zajímavá. Chvíli nám trvalo, než jsme její kouzlo objevili, a spočívalo pro nás v něčem trochu jiném než jinde. Neomráčila nás zdejší obyčejná přímořská promenáda s pláží, běžná náměstí a už vůbec ne docela zanedbané ulice hned za historickým centrem. Zarazila nás míra nepořádku, který považuju za lhostejnost k životnímu prostředí a bezohlednost k ostatním obyvatelům a dost mi vadí.
Kousek za monumentem Cerro de San Cristobal, kde už ležely jen zbytky zdiv a následovala suchá tráva do neznáma do ztracena, se začalo objevovat čím dál větší množství domácího odpadu. Nepočítám „tradiční“ plechovky a pozůstatky po běžných setkáních. Mám na mysli rozbité kachlíky, zbytky sanitární keramiky, sem tam černý plastový pytel s kdoví čím. Byl to dost skličující pohled. Jelikož jsme stáli na kopci, viděli jsme daleko do okolí, kde už pokračovaly jen dálnice v kopcích. Kousek pod námi město končilo jakýmsi skvotovým mikrosídlištěm. Pár primitivních chatrčí buňkového charakteru, ale snad každá se satelitem na střeše, ve mně vyvolávalo mnoho otázek. Hned na některých okrajích města se začínají objevovat ohromné plochy skleníků na pěstování zeleniny pro evropské supermarkety. To působilo snad ještě víc skličujícím dojmem než skvoty nebo odpadky.
Katedrála nás „vyšplouchla“ tím, že měla zavřenou vyhlídkovou věž, kvůli které jsem tam chtěla jít nejvíc. Na informacích u vchodu měli seznam všeho, co návštěva zahrnuje, včetně věže. Když jsme žádný vstup do žádné věže při prohlídce nenašli, zeptala jsem se po ní a pokladní mi vysvětlila, že věž ještě není přístupná. Mluvila španělsky a já pochytila akorát hlavní informaci, vysvětlení jsem nerozuměla. Když jsme si pak ještě znovu prohlédli ten seznam na plakátu, tak jsme pod ním našli poznámku malým písmem s hvězdičkou, že „již brzy“. Akorát se nedalo poznat, k čemu se to vztahuje, protože hvězdička se nevyskytovala u žádné položky, ani u té věže. Nemohla jsem se ubránit pocitu zklamání a trochu jsem na katedrálu zanevřela. Nicméně jinak je katedrála samozřejmě krásná a monumentální, o tom žádná.
Naštěstí jsme měli pár dní čas si město projít a brzy jsme mu přece jen přišli na chuť.
Drobných zklamání bylo víc, ale radši se už vrhnu na ty příjemnější stránky. Naštěstí jsme měli pár dní čas si město projít a brzy jsme mu přece jen přišli na chuť. Hlavně v udržovaném centru. A vlastně si nás nakonec získala i ta obyčejnost, postupně to na nás začalo působit jako docela příjemné místo pro obyčejný život (hlavně tam, kde to bylo udržované): klidná pláž, krásný park, všude dost obchodů a barů, ceny maximálně přátelské, lidí tak akorát.
V rekordně dlouhém parku Parque de Nicolás Salmerón jsme zkoumali veliké cizokrajné stromy, posedávali u fontán, míjeli děti hrající si na tamních minihřištích a svalovce posilující ve sportovních zónách. Jednou navečer jsme seděli na rozlehlé ale pokojné promenádě La Rambla a sledovali míhající se menší děti v uniformách a jejich maminky. Pořád někdo přicházel a my jsme neuměli vyluštit, jestli mají po nějakém odpoledním vyučování / kroužku, nebo se teprve scházejí. Vůbec jsme nezaznamenali nějaký shon, který by nám naznačil, jestli se spíš spěchá na sraz, nebo se spíš spěchá domů. Nespěchalo se totiž nikam. Maminky si pořád v klidu vykládaly, děti si zatím hrály na prolézačkách, které se v hojném počtu vyskytovaly i tady. Nakonec jsme usoudili, že je po, ale na úkoly nebo vaření večeře bylo okolo 19. hodiny ještě dost času. Přemýšlela jsem, jak to všechno ty maminky zvládají, nebo jestli se nesnaží stihnout tolik věcí, každopádně ten hromadný klid nás dost zaujal.
Monumentální pevnost Alcazaba je pro občany EU zdarma a po ránu jsme ji měli sami pro sebe. Sem tam nějaký zaměstnanec a hlavně kočky, ty se vlastně v hojném počtu vyskytovaly po městě všude možně a zdálo se, že je o ně dobře postaráno. Z rozlehlé Alcazaby je skvělý výhled do dalekého okolí, a kdybychom neměli tak větrno a zataženo, asi by se nám podařily krásné fotky. V tomhle větru se mi na některých exponovaných místech nedařilo udržet mobil bez pohnutí, takže to pak podle toho bohužel dopadlo… V Alcazabě jsme si mimo jiné prošli bývalé lázně a cisterny na vodu, udržované terasovité zahrady a mnoho zákoutí s jezírky. Ale také strážní věž s kanóny, mohutné opevnění a různé rozvaliny, archeologové si tu museli přijít na své.
I ta obyčejná promenáda podél pláže nás nakonec bavila. Aby si tam člověk užil klid a výhled na moře, popř. se vykoupal, bohatě stačila. Poslední večer se nám odtud naskytl pohled na rudý západ slunce za přilehlými horami, ta záře byla naopak zcela neobyčejná. A zase ta pohoda…
Za zmínku stojí naše zkušenosti se stravováním. Moc nám tu chutnalo a znovu musím říct, tady ještě s větším (pozitivním) důrazem – ty ceny! Ještě teď vzpomínáme na tapas bar La Consentida (v překladu něco jako „zhýčkaná, rozmazlená“). Doporučil nám ho náš ubytovatel, naštěstí, protože jinak bychom na něj nenarazili. Podařilo se nám sem zajít těsně před tím, než se vytvořila fronta o pár desítkách lidí. Ve Španělsku je to asi celkem běžné, že u vyhlášených podniků, když nemáte rezervaci, prostě čekáte klidně i v dlouhé frontě. Navzdory tomu, že se dá dobře najíst na tolika místech, na ty nejoblíbenějších se stojí a čeká. V La Consentida se vaří opravdu skvěle a jednotlivé tapas se jmenují podle slavných žen. My jsme vyzkoušeli Monserrat Caballé (veliká pečená brambora s náplní), Fridu Kahló (kousky kuřete po mexicku se smaženými bramborami), Audry Hepburn (malý hamburger) a Miley Cyrus (malý hot dog).
Bydleli jsme blízko centra v garáži. Přesněji řečeno v garáži přestavené na byt. Uvnitř to byla regulérní a celkem prostorná pohodlná garsonka. Rozdíl oproti běžnému bytu spočíval hlavně v tom, že jsme neměli klasická okna, ale jen okýnka ve vratech. V garážových vratech, která náš obývák dělila od ulice. Ubytování bylo levné a mělo dobré reference, tak jsme se rozhodli to vyzkoušet. Okolí bylo čisté a klidné a při tom jsme to měli kousek do centra, takže jsme to považovali za dobrou volbu.
Jeden večer si v naší ulici malí kluci hráli na koridu. Červený hadr jsme identifikovali hned, ale pak nám došlo, že jeden z nich používá věc, kterou bych popsala jako býčí hlavu na kolečkách a s řídítky. Hledala jsem to později na internetu a našla nějaké ručně vyráběné za cca 150 €, tak buď měli něco takového nebo možná jen podomácku vytvořeného.
Většinu našeho pobytu bylo dost pod mrakem a nevalná viditelnost. V této suché lokalitě prší málokdy a nám se podařilo tu jednoho dusného večera zažít osvěžující letní deštík, který vzbudil veselý rozruch. Místní s ním zřejmě počítali, protože mnoho dam vytahovalo deštníky, asi si nechtěly nechat ujít příležitost k použití.
Kdyby měl někdo jet jedinkrát za život do Andalusie třeba jenom na 1 – 2 týdny, tak bych ho zrovna do Almeríe neposílala. Ale pokud by šlo o návštěvu z nějakého osobního nebo pracovního důvodu, možná bych mu to i trochu záviděla.
Informace o městě v článku Almería – město.
Zážitky z našeho pobytu v Carboneras na kraji blízkého přírodního parku Cabo de Gata-Níjar v rubrice Carboneras.
