Městečko Carboneras mi připadalo trochu jako ráj na zemi. Nachází se u Středozemního moře v jihovýchodní Andalusii v provincii Almería, obklopené skalisky na okraji přírodního parku Cabo de Gata-Nijar. Stranou od civilizace s neuvěřitelně čistým a průzračným mořem. Palmy, kaktusy, překrásné východy slunce i pestrobarevné západy, žádná silnice mezi promenádou a pláží. Klid a mír, vynikající jídlo, vzorně udržované centrum i divoká příroda hned za rohem. Nějaké zádrhely se sice našly, ale krása a klid v mých vzpomínkách převažují. Co víc si přát?
Nejdřív ale trochu historie…
- Kvůli své geografické izolaci tato oblast dlouho nebyla téměř osídlená. Kvetlo tu pirátství a pašeráctví. V polovině 16. století hrozilo, že se sem vrátí dříve vyhnaní Maurové, kteří už zde začali organizovat povstání. Na obranu pobřeží proti tomuto nebezpečí zde byl postaven opevněný hrad San Andrés.
- Díky hustému zalesnění se tu postupně rozvinula výroba dřevěného uhlí. Tento artikl brzy uspěl v dalších částech Španělska a začal se vyvážet i do Afriky. V souvislosti s výrobou a obchodem s uhlím docházelo k zalidňování a dalšímu rozvoji, až v roce 1813 se Carboneras stal samostatným městem. Ze slova „uhlí“ také pochází jeho název. Dnes holé a suché okolní skály nic takového nepřipomínají.
- Vlákna zdejší speciální traviny esparto znali už Féničané a používali ho k výrobě košíků a vaků, koberců, klobouků, sandálů a mnoho dalšího. Během 19. století dochází k velkému rozvoji tohoto odvětví, významným odbytištěm se stala Velká Británie. Vzpomínku na tu dřinu reprezentuje a hold všem zúčastněným vzdává plastika s pamětní deskou u autobusové zastávky.
- V 1. polovině 20. století se kvůli nedostatku pracovních příležitostí město téměř vylidnilo, ale ve 2. polovině zde vzniklo několik velkých průmyslových podniků (elektrárna, cementárna atd.), rybí farmy a k tomu vybavený přístav. Od konce 20. století se rozvíjí i turismus.
Atrakce
Mezi nejvýznamnější body města patří malý opevněný hrad San Andrés, radnice, Casa de la Música s okolním parkem a kostel sv. Antonína Paduánského. Sv. Antonín Paduánský je patronem města a obyvatelé ho zřejmě mají ve velké úctě. Neustále jsme vídali balkony, na kterých viselo zobrazení světce (jako kdyby z balkónů byly přehozené obrovské osušky). Ochutnali jsme i místní koláč sv. Antonína, který se tu peče v různých velikostech. Jedná se o kulatou sladkou placku hojně posypanou moučkovým cukrem a mandlemi.
Hlavními lákadly zřejmě ale budou pláže a skály přírodního parku Cabo de Gata-Nijar. Ke Carboneras patří 14,5 km pláží. Ty nejblíž centru se pyšní modrou vlajkou, která má signalizovat vysokou úroveň péče a udržitelný přístup. Jiné zůstávají bez zásahů civilizace.
Naše zkušenosti
Moře je tu všude krásně čisté a ani na začátku září, kdy slunce ještě pálilo, jsme se tu nesetkali s žádným návalem turistů. Jen pár lidí právě tak akorát na to, aby se tu člověk necítil opuštěně. Chtěli jsme se vydat do skal lemujících město, ale v tomto jsme uspěli jen částečně. Nedá se chodit mezi nimi, ale muselo by se na ně vylézt, strmě totiž trčí ze země. Našli jsme na mapě jednu cestu, ale v realitě pak na jejím začátku stál hotelový komplex, který se nedal obejít, a cestu jsme neobjevili. Nejdál jsme se dostali na konec slepé silnice na svahu kopce na severu, na jižním konci na začátek přírodního parku. Tuto naši „expedici“ popisuju v článku Cabo de Gata – tak trochu fiasko.
Strávili jsme tu několik dní, takže jsme zažili východy slunce, žhavá poledne i vlahé večery, dokonce i úplněk. Skoro každý den jsme poznali jinou vodu. Někdy byla naprosto klidná a absolutně průzračná, vůbec by mě nenapadlo, jak hluboko se dá vidět jen tak, bez potápění. Párkrát nás odradily vlny a překvapila zakalenost vody, někdy jsme zase nacházeli medúzy. Kubu dokonce jedna dost popálila, možná k tomu došlo i z nedostatku zkušeností. Asi by se mi hodily boty do vody, chůze po zdejších oblázcích mě docela bolela, nebo jsem moc zhýčkaná, nicméně ostatní je většinou měli. Ačkoli nejsme koupací typy, pravidelně jsme si na pláž vyšli a chvíli si tu poleželi a koupali se, nějak to sem prostě patřilo. Možná i proto, že jsme bydleli hned tam, kde začínal písek, a mohli jsme pohodlně vyběhnout bez dalších věcí s sebou.
Skvěle se tu vaří. Stejně jako jinde v Andalusii je to tu spíš o mase, rybách a mořských plodech, smaží se skoro všechno a na zeleninu se narazí málo. Ale rozhodně jsme si pochutnali. Podél moře se táhne promenáda s jednou restaurací vedle druhé, vyzkoušeli jsme různé a vybrali si oblíbené. Když jsme si pak seděli, popíjeli a koukali se na moře, nic nám nechybělo.
Ubytovali jsme se v objektu s apartmány a nevěděli, co od toho čekat. Myslela jsem, že tam najdeme hlavně rodiny s dětmi na týdenní pobyty a že nás bude rušit hluk, ale nakonec to bylo úplně v pohodě. A vlastně jsme tam s našimi 5 nocemi převyšovali průměrnou délku pobytu. Zažili jsme hodně sousedů různých národností, což nám zpestřilo pobyt. Apartmán disponoval vším, co jsme potřebovali, takže jsem občas vařila doma, hlavně tu postrádanou zeleninu. Jedli jsme pak na společné terase v čase kolem 19 hodin, čili značně před většinou ostatních. Od dětí jedněch italsko-španělských sousedů jsme dostali portréty, které nám při naší večeři namalovaly.
Velmi nevzhledně a monstrózně působí průmyslový komplex na jihu města. Identifikovali jsme elektrárnu, cementárnu, přístav a ohromné nádrže závodu na zpracování rostlinných olejů. Když jsme šli kolem, cítila jsem z těch strašidelných obrů nepříjemnou stísněnost a snažili jsme se je mít co nejdřív za sebou.
Přestože má Carboneras skoro 8000 obyvatel, spojení hromadnou dopravou nás hodně omezilo. Moc autobusů sem zrovna nejezdí, většina návštěvníků asi přijíždí vlastním autem. Ale možná i díky této odlehlosti jsme tu našli obrovský klid. Poblíž pláže a promenády ani nevedou žádné rušné komunikace, takže zmíněné omezení nám pomohlo i k příjemné odloučenosti od běžného života. Z televize jsme se dověděli o úmrtí královny Alžběty II. a trochu sledovali zprávy z války na Ukrajině, ale tady to k nám doléhalo jen vzdáleně.
Když se pak člověk usadil do stínu k rybě a vínu nebo špízu a pivu, ranní tostadě s kávou con leche, a koukal na to nekonečné moře, tak nějak nešlo si s něčím dělat starosti. Výjimečný pocit…
Pomocný zdroj: Wikipedia
