Do Jerezu jsme se vypravili v neděli 8. 5. 2022, abychom navštívili tradiční festival Feria del Caballo. Doporučila nám ho naše ubytovatelka z Cádizu, která nás neúnavně informovala o všem, co se kde děje. Některé tipy jsme opravdu vyzkoušeli a za tenhle jsem obzvlášť ráda, protože jinak by nás vůbec nenapadlo sem jet.
Byla to tehdy naše první cesta vlakem v Andalusii a z informací na internetu jsme nebyli moc moudří, tak jsme si pro jistotu vystáli frontu k informačnímu okénku na nádraží. Paní nám vysvětlila, že tam i zpět můžeme využít vlaky označené Cercanía (vlaky na krátkou vzdálenost). Pro jízdenku nás poslala k automatu. K dispozici byla srozumitelná anglická verze, takže jsme snadno pořídili zpáteční jízdenku. Funguje to tak, že si cestující buď nabije jízdenku na kartičku Cercanía, kterou už má, nebo si kartičku zakoupí v automatu zároveň s prvním nabitím. Kartička je potřeba i pro průchod turnikety na nástupiště. Nastoupit se musí do dvou hodin od zakoupení, v případě zpáteční jízdenky pak zpět ten den kdykoli.
Spojů bylo dost a cesta příjemná, trvala cca 45 minut a stála 5 € (2022). Nějaký cizinec se na nádraží v Cádizu rozčiloval, že jízdenky na ten den do Barcelony už jsou vyprodané. Argumentoval, že se přece jedná o vnitrostátní vlak, ne o cestu na jiný světadíl. Měl samozřejmě pravdu, i když zrovna v tomto případě Afrika ležela vzdušnou čarou cca 7x blíž než Barcelona. Poznal, že jsme cizinci, tak využil příležitost, že si může anglicky postěžovat.
V tomhle článku se zaměřuju na naše zážitky. Informace o městě a níže zmíněných místech najdete v článku Jerez de la Frontera – město.
Po příjezdu do Jerezu nás zaskočilo hrozné vedro. V Cádizu foukal svěží větřík a nás nenapadlo, že těch 12 km do vnitrozemí udělá takový rozdíl. Nebyli jsme na to připravení, takže jsme za celý den dostali pořádně zabrat.
Naším hlavním cílem byly slavnosti, ale měli jsme dost času, tak jsme se zašli podívat do historického centra. Obhlédli jsme si katedrálu i pevnost a přilehlý park. Nakoukli jsme do objektu muzea Tío Pepe, které zájemcům o sherry a brandy nabízí možnost nahlédnout pod pokličku výroby a hned na místě ochutnat vzorky místní světoznámé značky. Na exkurzi jsme nešli a na památky jsem se bohužel nemohla dostatečně soustředit. Sluníčko totiž pálilo jako ďas a mým hlavním zájmem bylo dostat se do stínu, který se kolem poledne dost těžko hledal. A taky jsem byla celá zvědavá na ty slavnosti…
Poobědvali jsme (nutno poznamenat, že maximálně výtečně) v jedné z mnoha restaurací na krásném blízkém náměstí Plaza del Arenal. Tam jsme si všimli, jak jsou lidé svátečně oblečení. Navzdory vedru muži v dlouhých kalhotách, košilích, někdy i v kravatě a vestičce. Ženy to měly jednodušší, ale zase ten make-up, to je v tom vedru taky docela výzva.
Šaty
Ale pozor, najednou se kolem pohybovalo čím dál víc žen v dlouhých vypasovaných šatech se širokými kanýry. Kolem výstřihu ještě šáteček s třásněmi, na hlavě vysoké drdoly a květinové ozdoby, výrazné náušnice, v ruce samozřejmě vějíř, ten byl v tom vedru dekorací stejně jako záchranou. Nic takového jsme nečekali, takže když jsem zahlédla první hlouček, strašně nadšeně a naivně jsem ho ukazovala Kubovi. Pak jich houfně přibývalo, ale nejednalo se o nějaké organizované průvody v kostýmech, prostě to byla přirozená příležitost provětrat a užít si tento tradiční outfit.
Vidět to takhle zblízka, to byl naprosto okouzlující zážitek. Zvlášť tedy ty dámy, které měly pas, ty pak v těchhle šatech, které rafinovaně zvýrazňují ženské linie, vypadaly nádherně a very sexy. Bohužel se našlo i dost těch, kterým tento střih zvýraznil jejich mohutné tukové polštáře, tak to mi naopak tuhnul úsměv na rtech a odvracela jsem zrak. Ale jednak proti gustu…, a jednak si průběžně všímáme, že tukové polštáře se tady zřejmě moc neřeší a už vůbec není potřeba je nějak maskovat.
Po zbytek odpoledne jsem asi nejvíc pozornosti věnovala všem těm šatům, nemohla jsem si pomoct. Těch barev a variací co do umístění a počtu kanýrů, různých rukávů a zpracování výstřihů! Ještě teď mi srdce plesá, když na to vzpomínám. Připadalo mi, že nejčastějším vzorem jsou puntíky, malé i velké, černé nebo bílé, aby vytvořily kontrast s podkladem. Barva podkladů se pohybovala na široké škále, chtělo by se mi říct, že převládaly odstíny růžové a červené, ale netroufám si to tipovat.
Všimla jsem si v Andalusii, že ženy mají mohutné kštice, výrazné obličejové rysy a hodně se líčí. Nechci toto úplně zobecňovat, je to prostě nějaký můj dojem. Hlavně ty jejich vlasy, ty jim dost závidím, proto si jich hodně všímám. V těch zmíněných šatech se uměly pěkně nést, opravdu jsem u nich vnímala hrdost a vášnivý temperament. Kdybych se stejně oblékla já, možná bych vedle nich vypadala fádně a nanicovatě. Anebo by se ve mně taky probudilo něco z té energie? Kdo ví. Asi bych k tomu potřebovala ještě další propriety.
Po obědě, což je v případě Andalusie zpravidla v 15 – 16 hod, jsme se přesunuli na místo dění samotné slavnosti. Bylo to trochu z ruky, což by normálně znamenalo příjemnou procházku, ale v tomhle vedru to v nás nadšení nevyvolalo. Vybírali jsme si ulice, kde bychom mohli jít aspoň trochu stínem, a do cíle jsme dorazili úplně upečení. Po cestě přibývaly svátečně oblečené skupiny a pestré krasavice, což kompenzovalo moje útrapy. Naše zvědavost rostla.
Slavnosti Feria del Caballo v našem podání
Tomu, kdo nic takového nikdy neviděl a neví, co má čekat, spadne brada a zvýší se mu tep (to se klidně vsadím 😊). Obrovská oplocená plocha s mnoha obřími vstupními branami, za nimi cca dvě stovky dočasných restaurací „casetas“, promenády pro chodce a koňská spřežení. A ten mumraj!!! Tisíce lidí v restauracích, ne jen tak suše a spořádaně sedících, ale velké společnosti u velkých stolů, všichni halasící a překřikující se. Mezi stoly tlačenice dalších hostů, z nichž taky asi málokdo mlčel, proč by to dělal. Děti samozřejmě nesměly chybět, navíc kdo by je hlídal někde jinde, když všichni společně můžou být tady! Všude hrála španělská hudba, někde se i tančilo něco na způsob flamenca.
Některé ženy si užívaly tradiční šaty, většina ostatních, ať už žen či mužů a dětí, byla opravdu poctivě svátečně oblečená. Byli jsme rádi, že máme na sobě slušné svršky a neděláme tu ostudu, ale zároveň že to máme ještě celkem pohodlné. Kolem neustále projížděly kočáry, které nabízely svezení po areálu. Mezi nimi jezdci na koních. I jezdci měli tradiční oblečení a stejně jako ženy v něm vypadali very sexy, a koně byli také patřičně nazdobení.
Tehdy jsem ještě o budoucí existenci svého blogu neměla ani tušení, takže jsem si s fotkami nedělala moc hlavu. Celkově totiž fotím dost málo, nemám potřebu pak hodiny prohlížet fotky z dovolené. Jenže tohle bylo tak jedinečné a vzrušující, že jsem se pokoušela nějaké udělat, aby tam byly ženy v šatech i kočáry. Akorát že jsem si s tou situací jako nezkušená fotografka neuměla moc poradit.
Nechtěla jsem nikoho fotit přímo a zblízka, tak jsem běhala za procházejícími hloučky a zachytila je buď zezadu nebo z dálky nebo křivě nebo rozmazaně. Nevěděla jsem, jak na to jít. Nekoordinovaně jsem tam pobíhala a pořád vyndávala a zandávala mobil a zkoušela honem něco „vyblejsknout“. Brzy jsem to vzdala. Pár fotek sice mám, ale není to úplně ono. Ani to nevypadá, že by tam bylo tak narváno, jak nám to připadalo naživo. A ten rámus, ten samozřejmě chybí úplně, dělat video i se zvukem mě ani nenapadlo.
Procházeli (nebo spíš ploužili) jsme se sem a tam a hledali nějaký informační stánek nebo aspoň plakátek s programem. Marně. Nikde nic, ani na internetu jsme pořádně nenašli, jestli se ten den v nějaké časy děje něco jiného než hromadné spontánní veselí. Nevěděli jsme, jestli tohle je prostě ono, nebo jestli se třeba nekonají nějaké přehlídky, představení, závody nebo koncerty. Slavnosti trvaly několik dní, takže určitě nějaký program existoval, akorát my jsme nevěděli, kdy přesně. Nakonec jsme nějak vyrozuměli, že tento první víkend se zatím asi přece jen nic moc neděje, že v dalších dnech budou následovat soutěže související s jízdou na koních, asi. V Andalusii se musí komunikovat. Psané informace někdy chybí a někdy neplatí, je potřeba se ptát. A když nevíte koho, je potřeba se ptát ještě víc. Tady to rozhodně platilo…
Nikde jsme nenašli ani žádnou volnou lavičku, abychom si mohli chvíli posedět a jen tak pozorovat okolní ruch. A stín! To byl taky nedostatkový artikl. Do těch narvaných restaurací se nám nechtělo. Vlastně tam snad ani nebyly žádné dvojice, jen skupiny a hloučky, ani jsme si neuměli představit, že by se nám podařilo něco si v tom nátřesku objednat. S naší nenápadností a nesmělostí míváme problém upoutat pozornost personálu i jinde, natož tady.
Jenže voda nám brzy došla a žízeň rostla, tak jsme hledali nějaké stánky a třeba i trochu klidu. Záchody byly jen toitoiky v rámci restaurací, tam bychom nepochodili. Vyšli jsme na opačné straně a tam na areál plynule navazoval lunapark v plném provozu. Hlučelo to tam snad ještě víc a vodu jsme stejně nekoupili. Sice jsme našli nějaký stánek, ale u toho byl obrovský chumel lidí, žádná fronta nebo systém, který bychom pochopili a snadno se do něj zapojili. Šli jsme dál.
Podél plotu zvenku byla nekonečná řada stánků se suvenýry a občerstvením. Tady se nám nakonec povedlo získat velkou láhev vody, hosana. Dokonce i místo ve stínu jsme našli a mohli chvíli posedět stranou hlavního dění a jen tak koukat kolem. Lidí i tady procházelo hodně, takže jsem mohla zkoumat varianty šatů. Už jsem byla v pokušení si u jednoho stánku koupit ozdobu do vlasů, jenže se hodily jen k těm šatům, takže bych to stejně nenosila. Možná tak vějíř, ten by se tedy užil nejen tehdy.
Odjezd
Shodli jsme se, že toho horka a rámusu máme oba nad hlavu. Rozhodli jsme se, že to ještě jednou projdeme, jestli nenarazíme na nějakou atrakci nebo program, a když tak půjdem. Tak jsme šli. Bylo teprve krátce po 18. hodině a do večeře i chládku daleko. Říkali jsme si, že to tam asi bude krásné za tmy se vším osvětlením, ale představa, že tam čekáme ještě několik hodin a že na večeři se množství přítomných lidí možná ještě zněkolikanásobí, nás jednoznačně odradila.
Takže jsme se vydali na nádraží a počkali si na nejbližší spoj Cercanía zase pěkně do Cádizu. Viděli jsme skupinky děvčat v tradičních šatech s kufříky na kolečkách, jak mizí na záchodech a ven vycházejí normálně v civilu. Konec srandy, jede se domů. Taky jsme jeli. Klimatizace ve vlaku nám přišla víc než vhod a Cádiz nás přivítal svěžím větříkem a nádherným klidem. Došli jsme si na večeři do osvědčené veganské restaurace, kde se dalo jíst už v tuto hodinu (články o Cádizu zde) a v tomto pohodlí si ještě vyměňovali dojmy. Byli jsme spokojení, že jsme to zažili a že to máme za sebou. Jestli tam nějaký zvláštní program ten den nakonec opravdu byl, nevíme.
