Náš druhý pobyt v Málaze cca po dvou týdnech cestování po jiných lokalitách už vykazoval známky jisté zkušenosti. Do centra už jsme skoro „nepotřebovali“, spíš jako když člověk někde žije, než že tam je jen na dovolené. Teplota stoupla natolik, abychom se v moři zvládli namočit víc než jen po kotníky jako v dubnu, takže už se dá říct, že jsme se koupali. A stihli jsme dohnat všechny hlavní resty ve zkoušení místní kuchyně. Více o tom, co jsme tady jedli, v článku Středomořská dieta? a zde informace o městě.
Ubytovali jsme se blízko původního bytu (ten v našem druhém termínu už nebyl k dispozici) ve čtvrti Princesa a líbilo se mi tu ještě víc. Kousek od domu začínala moje oblíbená promenáda Paseo Marítimo de Antonio Banderas a pláž. Z druhé strany jsme měli kostel s komunitním centrem, tradiční tržnici a všude kolem spoustu barů a restaurací. Okna z ložnice vedla do klidného parku a všude vládla příjemně autentická atmosféra, žádný turistický ruch. Co víc si přát?
Jednou jsem se zašla podívat do velkého nákupního centra s domácím vybavením v naší ulici a byla jsem nadšená. Zas něco jiného než u nás, a ty ceny! Bytový textil tu stál tak polovinu, to jsem v duchu uronila slzu. A když už jsme u těch cen, tak i snídaně a běžný dovolenkový provoz zde celkově nebyl dražší, někdy dokonce vysloveně levnější, na to v západní cizině (zatím) nejsme moc zvyklí.
Po úzkých uličkách v Cádizu a Córdobě jsem hodně vnímala vzdušnost a prostornost zdejších širokých ulic. Zbývalo v nich dost místa i na spoustu stromů, čili palmy a v této době všude možně nádherně fialově kvetoucí žakarandy. Jejich okvětní lístky průběžně opadávaly, čímž vytvářely pohádkový koberec. Cítila jsem se tady výborně a moc jsem si to užívala. Všechno kvetlo jako o život a hýřilo barvami.
Jeden večer byl úplněk. Nemám vhodnější přirovnání, než že to byl úplněk jako kráva. Měsíc nabýval ohromných rozměrů a zářil intenzivně temně oranžově. Myslela jsem, že je to tady normální, dodatečně jsem ale někde četla, že tento úplněk asi nebyl úplně standardní – že došlo k určitému zatmění. Nevím, jestli to byla pravda, ale každopádně to byla bomba. Ještě nad tím širým mořem, to jsme možná měli docela štěstí, i když na běžných fotkách to bohužel nevyniklo.
Byla jsem tu tak spokojená a šťastná, že mě začala poznenáhlu trýznit představa návratu domů. Jako když se někam nepozorovaně vplíží vetřelec a všechno zkazí. Jedním z důvodů mohlo být to, že jsem byla nezaměstnaná a strašilo mě to naprosté neznámo přede mnou. Nešlo jen o to najít si práci, šlo i o to, že jsem ztratila motivaci se někde každý den honit a nespat kvůli stresu. Přestalo mi dávat smysl nechat si život protékat mezi prsty, dělalo se mi na nic z toho, že chodím z práce unavená a nemám na nic dalšího energii.
Nemohla jsem přijít na nic konkrétního, na co bych se těšila. Jediné, co mi tady všude fakt chybělo, byla individuální peřina. Všude totiž používají na manželských postelích obrovské přikrývky pro oba najednou, takže když se jeden přetočí, tak to druhého probudí. Nebo aspoň mě rozhodně. Nicméně to vůbec nestačilo na to, aby mi nebylo ukrutně líto, že za pár dní odjíždíme.
Přepadaly mě chmurné úvahy o pomíjivosti a všechno bylo špatně. Z té naprosté spokojenosti a radosti jsem se přehoupla na opačný pól. Moje frustrace a pocit marnosti kulminovaly pár dní před odjezdem, kdy jel Kuba na samostatný výlet a já měla o samotě prostor se vším prokousat a vypořádat se. Chodila jsem po pláži a strašně si lámala hlavu s tím, co tedy jako mám dělat, abych byla spokojená. A nemohla jsem na nic přijít. Dosáhlo to pak ale nějakého bodu zvratu, kde jsem pochopila, že dokonalé řešení momentálně prostě nevymyslím. Nějak se mi podařilo docílit jakéhosi usmíření s životem, takže se mi nakonec docela ulevilo a mohla jsem si ve slušném klidu užít zbytek pobytu.
Shodli jsme se, že toto neměl být náš poslední pobyt v Andalusii, a to byl moc slibný závěr, resp. „taková pěkná tečka za tím naším případem“.
