Přísloví „Líná huba – holý neštěstí“ jako by pocházelo přímo ze Španělska. Tenhle článek je tak trochu o španělské mentalitě a trochu o tom, jak mě ta mentalita posouvá. Jak se díky španělské otevřenosti učím překračovat hranice komfortní zóny. A taky o tom, abych vás povzbudila v komunikaci, nejen když to máte podobně jako já.
Neumíš číst?
Jsem introvert. Nesmělá, ostýchavá a komunikace s neznámými lidmi pro mě znamená vykročení mimo komfortní zónu. Nejdřív hledám psané informace, než se odhodlám někoho zeptat, záleží na mém aktuálním rozpoložení a naléhavosti situace.
Mou zdrženlivost ještě komplikuje česká mentalita, která se mi zdá dost háklivá na to, když se ptáte na něco, co se někde kolem vás vyskytuje napsané. Jednak z reakce může vyzařovat nevrlost typu „Neumíš číst?“, jednak si člověk může připadat jako blbec, že si toho nevšiml.
Když jsme před pár lety začali jezdit do Španělska, bývala jsem odpoledne vyčerpaná z komunikace ve španělštině. Tohle máme každý jinak a já závidím těm, kdo se vůbec nemusejí rozmýšlet, jestli něco řeknou nebo ne. Kdo nemusí hledat odvahu a kdo se nestydí mluvit klidně jako tatar.
V běžných situacích už jsem se otrkala. Přece jenom když nějakou objednávku nebo dotaz řeknete stokrát, tak vám to jednoho dne zevšední, i když je to španělsky. V nestandardních situacích je to pro mě pořád výzva. Když je to složitější, přecházím do angličtiny, abych se mohla soustředit na vyřešení problému a neztrácela energii hledáním španělských slov a snahou porozumět.
Španělsko – konverzace ráj
Doteď se to týkalo hlavně mě, teď ke Španělsku. Pro člověka jako já je Španělsko velká škola v ústní komunikaci. Na začátku jsem se zoufale bránila, ale zkušenosti mě naučily, že si ušetřím spoustu času i nedorozumění, když se prostě zeptám. Jakkoli, ideálně pusou, popř. rukama nohama.
Ve Španělsku je samozřejmostí a v podstatě i nutností se ptát. Psané informace často neexistují nebo se na ně nedá spolehnout. Navíc, a to je pak příjemně osvobozující, je prostě normální se zeptat. Je to tak (!) běžné, že se někdy až musím usmívat, na co všechno se lidé ptají a o čem se domlouvají. Často pro radost a jindy ze zvyku, jenže někdy to opravdu nejde jinak.
Takže Španělsko mě naučilo se ptát. Aspoň ve Španělsku. Nemusím prohledat všechna místa, kde bych mohla najít příslušné informace. Jasně že nejdřív mrknu, ale dlouho si s tím nelámu hlavu. Nebo, když se jedná o něco důležitého, tak se pro jistotu zeptám i v případě, že psané informace najdu. Jeden totiž nikdy neví.
Příklady
Kuba nejí lepek a snaží se mu vyhýbat i při cestování. Když jdeme do kavárny na snídani, už víme, že se musíme zeptat na bezlepkové možnosti, protože jinak to často nepoznáme. Někdy nemají nic a někdy jsme příjemně překvapení. Jednou jsme se ptali na nealkoholické pivo a měli dokonce pivo nealkoholické bezlepkové. Tak to se nám moc hodilo a bez optání bychom to nezjistili.
Občas něco probíhá na nádraží. Jednou měl spoj výrazné zpoždění nebo byla porucha, a tudíž změna autobusu. Nebo je prostě něco jinak, a je bezpečnější se doptat nebo třeba ukázat řidiči svou jízdenku a nechat se nasměrovat do vozu nebo k nástupišti.
Na vstupní (reklamní) tabuli v katedrále v Almeríi jsme se dočetli ve výčtu atrakcí v katedrále, že se dá jít na věž. To mě lákalo nejvíc, jenže při prohlídce jsme žádnou možnost dostat se do věže nenašli. Tak jsme to vzdali. Nakonec jsem se odhodlala a při odevzdávání audio průvodce jsem se zeptala, jestli se dá jít na věž. Paní mi něco vysvětlila.
Pochopila jsem z toho, že to nejde, ale důvodu jsem nerozuměla. Pak jsme se k té tabuli vrátili a našli tam hvězdičku, že se „to“ teprve chystá. Akorát z toho už neplynulo, co přesně se chystá, na nic konkrétního to totiž neodkazovalo. Sice jsem byla dost zklamaná a cítila se trochu podvedeně, nicméně aspoň jsem věděla, že jsme nic neopomněli a že se na věž opravdu jít nedalo. Jinak by to ve mně určitě hlodalo.
V Málaze v Muelle Uno jsme se jednou nachomýtli k výstavě lodí. Kotvily tu 3 exponáty postavené podle slavných historických korábů. Na začátku úzké náplavky jsme viděli ceduli se šipkou směrem k prodeji vstupenek. Došli jsme na konec, kde u poslední lodě zřízenec ukazoval na prodej vstupenek směrem zpátky. Někde mezi cedulí a pánem se měly prodávat vstupenky.
Našli jsme akorát stánek se suvenýry a tričky, na kterém jediná informace hlásila, že lze platit kartou. Říkali jsme si (nezkušeně a naivně), že kdyby se vstupenky prodávaly tam, přece by to tam měli napsané. Teď už bych se zeptala rovnou, tehdy jsme ještě komunikaci odkládali jako poslední možnost. Prošli jsme to dvakrát tam a zpět, a nic. Když jsem konečně paní ve stánku nesměle oslovila, s příjemným úsměvem a bezstarostnou samozřejmostí mi odpověděla, že vstupenky se prodávají právě „tady“.
V kavárnách, barech a restauracích se celkem běžně mává na číšníka, když něco chcete. Doporučuju sice nejdřív vyčkat a omrknout situaci, ale pak se nebojte. V některých podnicích k vám jinak ani nikdo nedorazí. To pro nás na začátku byla velká výzva a vůbec se nám do toho nechtělo. Člověk si zvykne…
Takovéhle drobnosti jsou na denním pořádku a nejde o nic vážného. Nicméně introvert se po několika takových situacích během dne může cítit vyčerpaný. Hlavní ale je nenechat se odradit, když něco opravdu není v pořádku.
Mám jeden příklad z Valencie, ze Ciutat de les Arts i les Ciències. Koupili jsme si předem kombinovanou elektronickou vstupenku do vodní zoo Oceanogràfic a promítacího sálu L’Hemisfèric. Přišla nám e-mailem vstupenka se správným názvem, ale když jsme ji otevřeli, místo vstupu do Hemisfèric se tam ukazoval vstup do jiného muzea. Donutila jsem Kubu, aby tam pro jistotu napsal, ale nikdy nepřišla žádná odpověď, tak jsme riskli, že to vyřešíme na místě osobně.
Bohužel Hemisfèric nedisponuje žádným okénkem se vstupenkami či informacemi. V pustém vestibulu se nacházejí jenom automaty na vstupenky, nikde ani živáček, se kterým bychom to probrali. Tak jsme si prostě stoupli do fronty. U vstupního turniketu stála paní. Když nás automat nepustil dovnitř (už je to tady!), moc se s námi nemazala.
Několikrát dokola jsme jí to ukázali a vysvětlili, že jsme si řádně koupili vstupenku a toto není naše chyba. Protože jsem se vždycky začala rozčilovat, ona nám to odkývala a uznala, že to není naše chyba, takže jsem se uklidnila. Jenže pak vždycky řekla, že nás tam nepustí. Když už se tohle kolečko zopakovalo poněkolikáté, zamítla nám to definitivně. Stoupli jsme si stranou a přemýšleli, co budeme dělat.
Času bylo málo, začátek se blížil a kvůli únavě už jsme nechtěli čekat na pozdější projekci. Spočítala jsem si rychle, že když nikdo nereagoval na náš dotaz předem, nebude se asi zabývat ani naší stížností potom. Jelikož se jednalo o problém, který byl ze své podstaty objektivní, nic relativního nebo osobního, dodalo mi to odvahu. Vrátila jsem se k paní a naprosto nekompromisně požadovala zavolat někoho, komu si můžeme stěžovat.
Paní se nejdřív trochu zdráhala, ale pak opravdu někoho vysílačkou zavolala. Přišla jiná paní, která se vyposlechla problém a prozkoumala vstupenku. Uznala, že chyba je fakt na jejich straně, celé si to vyfotila a pak nás pustila dovnitř. Poučení pro příště. Ještě musím doplnit, že zrovna náš pobyt ve Valencii vyžadoval větší o něco asertivitu a komunikativnost než jsem zvyklá, takže jsem se pocvičila. Jinak se nám tam ale moc líbilo, o našich zážitcích se dočtete v článcích zde.
Kdo se moc ptá…
Už jsem si zvykla, že jakmile mi ve Španělsku něco není jasné, musím otevřít pusu a zeptat se. Někdy mi to dá zabrat, někdy je to naopak povznášející, protože se nemusím bát, že na mě budou divně koukat. České přísloví „Kdo se moc ptá, moc se doví“, bych tady transformovala na „Čím víc se člověk ptá, tím víc se doví“. A kdo se ptá dokonce rád, tak bude ve Španělsku ve svém živlu.
Existují samozřejmě situace, kdy jde do tuhého, ale s tím naštěstí zkušenosti nemáme a ani to není předmětem tohohle článku, který má zůstat v pohodovém módu. Jestli máte nějaké vlastní vtipné/poučné zkušenosti na toto téma, neváhejte a podělte se.
