Až vám řeknu proč, budete si možná ťukat na čelo, že jsem blázen. Někdo se možná i urazí, ale to už je život. Nicméně někde v hloubi nitra doufám, že objevím aspoň jednu spřízněnou duši, která je taky alergická na pořád dokola se opakující titulky typu „5 míst, která musíte vidět“, „10 nejlepších pláží“ nebo restaurací a tak dále. Zvažte, jestli to risknete a budete číst dál, ale pak mi, prosím pěkně, nenadávejte.
Proč to lamentování?
Jednak proto, že na mě takových článků všude útočí obrovské množství a mě už to nebaví. Třeba i proto, že nestojím o to, aby mi někdo říkal, co musím a co je pro mě nejlepší. Ještě navíc někdo, kdo vůbec netuší, jaká jsem a co mám ráda. Vy jste s tím v pohodě?
Jednak už to totiž nemůžu vydržet. Nemůžu dál tutlat, že je to blbost! Ze dvou důvodů (možná jich existuje ještě víc, ale mě trápí právě tyhle dva).
Zaprvé, když něco doopravdy musíte, má to důvod – třeba že do nějaké země musíte mít vízum nebo očkování, aby vás tam vůbec pustili. Na nějakou exkurzi si musíte obléct ochranný oblek, abyste ji mohli absolvovat. Je spousta věcí, které „musíte“, abyste něco „mohli“, ale jinak? Tvrdím, že jenom tak mírnyx týrnyx žádné místo na světě vidět „nemusíte“. Aspoň ne proto, že zrovna mně se tam moc líbilo nebo že tam všichni jezdí.
Zadruhé jsme přece každý jiný a – logicky – každému se líbí něco jiného. Takže – logicky – nemůžu jen tak do éteru napsat, že zrovna tam a tam musíte a že zrovna těchto 10 restaurací je nejlepších.
Jak nejlepších? V čem nejlepších? Pro koho nejlepších? Třeba když máte alergii na lepek? Nebo když vaše ratolesti občas vyvolají naléhavou potřebu úklidu všude kolem vašeho stolu? Co když máte nejradši vietnamská bistra, autentické hospůdky bez turistů, nóbl restaurace, kam vás nepustí bez společenského oděvu? Snad mi rozumíte.
Jeden kamarád kdysi na mou otázku plnou nadšeného očekávání, jak se mu líbilo v Seville, reagoval velmi znechuceně a otráveně. Sice za to zřejmě mohlo hlavně nesnesitelné vedro, ale v jeho podání bylo všechno špatně. Sevillu jsem navštívila na jaře, když už vedra začínala, ale ještě to šlo. Moc jsem si to tam užila.
Jenže jsem pro změnu jindy vzdala túru v podhůří Sierra Nevada, protože cestička na mě byla příliš úzká a svah pode mnou moc příkrý. Měla jsem závratě. Pro toho stejného kamaráda by to byla naprosto pohodlná cesta a nepochybuju, že by ji zvládl levou zadní a pokračoval by v pohodě dál.
Já třeba miluju procházky v parcích a historických centrech přímořských městeček, někdo se radši pořádně zapotí při vysokohorském treku, někdo si chce na plážovém lehátku číst detektivku a usrkávat při tom mraženou margaritu. A všechno je to v pořádku.
Takže – komu já budu říkat, že něco musí vidět? Pusa (v případě článku ruka) by mi upadla.
Možná si ťukáte na čelo, co blbnu, že se to tak přece nemyslí, že se to tak jen píše. Že to je jen takový zvyk takhle nazývat články a že to beru moc doslova. Asi jo. Pořád znovu mi někdo udiveně připomíná, jak moc a zbytečně přemýšlím, a taky už dávno sama sebe podezírám z lehké formy autismu. A snad proto se nad tyhle titulky nedokážu povznést. A, co je horší, už vůbec mi nejde takový článek napsat.
A to přesto, že – a teď přichází ta hořká pilulka pro mě – tyhle články mají vysokou návštěvnost. Jo, zdá se, že je lidi milujou. Dokonce už jsem sama byla párkrát vyzvána, abych něco takového taky napsala.
A já místo toho, abych sedla a takový článek vytvořila a zvýšila si návštěvnost na webu (jo, to bych dost chtěla), tak se tady kroutím a skřípu zubama a řeším, jestli se takhle zaprodám, jestli klesnu tak hluboko a vydám se touhle lacinou cestou proti svým vnitřním přesvědčením. Asi je to na palici, uznávám, ale takhle to cítím.
Na závěr chci říct dvě věci:
Andalusie je nádherný a pestrý kraj, co se kultury, historie i přírody týče. Už jsme tam nějaký ten pátek strávili a dost míst navštívili. Docela jsem se tam našla a chci objevovat další místa a na některá se vrátit. Jsou nicméně lokality, které s největší pravděpodobností úplně vynechám. Protože mě nelákají, i když jsou zajímavé a krásné. Tak to prostě je.
Jestli vás Andalusie zajímá, přečtěte si články na blogu u mě a jasně že i na dalších, ať si uděláte co nejlepší představu, co tam najdete. A pak si sami vyberte, kam chcete (nebo třeba i musíte) jet, aby vám to přineslo to, po čem toužíte. Ať už jsou to výzvy nebo relax…
A ta druhá věc – jestli máte pro můj zásek pochopení nebo ho dokonce znáte sami u sebe z jakékoli oblasti, napište mi prosím vás do komentáře. Ať se mi uleví, že v tom nejedu sama. 😊 A klidně mi napište, jestli takové články fakt vyhledáváte a čtete, aspoň budu mít větší motivaci. Třeba se pak toho kýženého „10 míst, která v Andalusii prostě musíte za každou cenu všichni navštívit“, časem přece jen dočkáme. Anebo najdu nějakou zlatou střední cestu, ani tady to vlastně nemusí být všechno nebo nic.
Díky, že jste to dočetli až sem. Přeju vám šťastnou cestu, kamkoli vás to táhne a ať už tam musíte nebo jen chcete! 😊