San Sebastián je město, které překypuje životem, někdy toho na jednoho může být až moc. Tím vzniká ideální příležitost takzvaně vypadnout někam ven. Podél pobřeží existuje spousta možností, kam zajet na příjemný výlet, a nemusíte se ani držet španělského území, do Francie je to totiž jen kousek. My jsme si vybrali přímořská letoviska Zarautz a Hondarribia.
Zarautz (španělsky Zarauz)
Zarautz leží cca 15 km na západ od San Sebastiánu, dojeli jsme tam za půl hoďky regionálním vlakem z malého nádraží Amara-Donostia, shodou okolností jsme bydleli hned u něj. Platila nám lítačka Barrik, kterou jsme používali pro většinu cestování po Baskicku (s ní vyšla 1 cesta do Zarautz na 20 Kč/osoba). Vybrali jsme si jeden z mnoha pravidelných spojů a kvůli počasí vyrazili až po obědě.
Město bylo založeno už v 1. polovině 13. století. Na konci 19. století se stalo luxusní destinací pro celebrity a bohaté turisty. O 100 let později se naopak zpřístupnilo širokým vrstvám. Dnes má přes 20 tisíc obyvatel a proslulost ideálních podmínek pro vodní sporty nezná hranic. Pláž dlouhá 2,5 km (prý nejdelší v celém Baskicku) poskytuje dostatek prostoru pro všechny surfařské školy i jednotlivce.
Vodní sporty jsou asi největší tahák, ale těmi to nekončí: golfisté si přijdou na své v místním elegantním klubu a zájemci o kulturistiku by měli vědět, že každé léto se tu konají mezinárodní soutěže. A to už od roku 1968, Zarautz je totiž místem vzniku Baskické kulturistické federace.
A nesmím zapomenout na místní gastronomii, Zarautz se pyšní tradiční baskickou i moderní světovou kuchyní, najdeme tu i jednu michelinskou restauraci. Na kraji pláže stojí hotel Zarautz a v něm restaurace slavného španělského kuchaře Karlose Arguiñana. Toho znám i já, z televizních reklam a když hledám španělské recepty na internetu. Podle internetových stránek podnik už převzali jeho děti a vypadá to tam výborně.
Tohle jsem si o Zarautz zapsala do deníčku:
Krásné bytovky s předzahrádkami, kolem malé plůtky a na nich cedulky „soukromý pozemek“. Spousta těch nových domů stojí na sloupech, až na zem vede jen menší centrální část, což mi trochu vrtalo hlavou. Celkově to tam vypadalo fakt moc pěkně, pohodlně, luxusně, upraveně, moderně.
V centru jsme se prošli hezkými uličkami, našli asi 2 kostely, různé bary, kavárny, zmrzlinárny.
Nejhezčí byla pláž. Dorazili jsme tam těsně po nejvyšším přílivu a zírali na vlny. Na jednom konci jsme seděli a sledovali, jak se vlny kříží, protože kvůli zalomené „hrázi“ se nějak podivně lámaly, resp. šly vzájemně do pravého úhlu. Zřejmě jde v našem případě jen o nedostatek zkušeností, ale dlouho jsme to zkoumali.
Dál po pláži hodně lidí v neoprenech (bylo docela chladno) trénovalo různé vodní sporty, např. na malých surfech s motorkem. Bylo to úžasné, hlavně ty vlny nás fascinovaly. Byl to rachot! Podél přímořské promenády nás samozřejmě lákala k návštěvě ještě spousta barů a taky půjčovny/prodejny sportovních potřeb. Vypadá to, že se tam celkově dost sportuje, i děti a mládež.
Hned za městem Zarautz následuje Getaria, půvabné městečko s římskými pozůstatky už z 2. století před naším letopočtem. Getarii jsme tentokrát nestihli, ale zdá se, že je to dobrý tip na další výlet.
Hondarribia (španělsky Fuenterrabía)
Hondarribia leží pro změnu na východ od San Sebastiánu, vzdušnou čarou nějakých 15 km, u řeky Bidasoa, za níž už se rozkládá Francie. Francie je vidět přes malou zátoku a funguje tu přívoz. Ze San Sebastiánu sem jezdí autobusy každých cca 45 minut za necelá 3 eura (cena jaro 2025) a cesta trvá půl hodiny. Výjimečně nám na tenhle spoj nefungovala Barrik karta (společnost Lurral Bus má vlastní lítačky) a museli jsme si koupit jízdenku.
U těch autobusů se chci trochu zastavit. Odjížděli jsme z náměstí Gipuzkoa v centru San Sebastiánu, zastávku jsme našli celkem snadno, i když jich tu je hodně. Na mapě v Google nám to ukazovalo i zastávky na nádraží, což bychom měli blíž, jenže některé byly označené zeleně, některé černě a nepochopili jsme, jak by to mělo fungovat. Po cestě autobusem jsme nakonec jen zajeli k jedné blízko nádraží, která byla zase ještě jinde než na mapě, ale nestavěli jsme vůbec nikde.
Zpátky měl autobus po městě jinou trasu, tak jsme se svezli blíž k našemu ubytování, ale i v tomhle případě jsme stavěli jinde než na mapě a ještě ani na zastávce tohle spojení nebylo vyznačené. Opakovaně si potvrzujeme, jak v některých španělských městech snadno najdeme přesné a spolehlivé informace na Googlu, v některých ne.
Hondarribia byla založena na úplném konci 12. století. Tehdy ještě neexistovalo Španělsko, takže na začátku patřilo království s názvem Navarra. Oficiálně se za rok vzniku počítá zakládací listina z roku 1203 od krále kastilského. Navarra a Kastilie se tu ještě párkrát vystřídaly. Nejhorší ale byly „pravidelné“ bitvy s Francií, která o strategicky klíčové město na kopci nad zátokou měla taky velký zájem.
Ta asi nejhorší bitva se konala roku 1638, kdy 27 tisíc francouzských vojáků obsadilo město, vypálilo na něj 16 tisíc ran a zanechalo ho v trokách s jen 300 přeživšími, převážně ženami a dětmi. Krásná přímořská města bohužel často trpěla těžkým osudem. Ale teď už se vraťme do slunné a příjemné současnosti.
Kdybych měla jedním slovem popsat, jaká je Hondarribia, řekla bych nádherná. Jako že fakt nádherná. Začali jsme centrem, které je dokonale udržované a domy mají specifický ráz, zřejmě ovlivněný sousední Francií, takže se jemně mění i atmosféra ve městě. Nad centrem se po eskalátorech dá vyjet na kopec s moderní částí města a pěknými vyhlídkami do dálky na moře a Francii.
A pak je tu ještě historická část, ta nás naprosto okouzlila: domy s dřevěnými trámy v malebných uličkách, katedrála, zbytky historického zdiva, hrad přestavěný na hotel, zase krásné vyhlídky na moře, kochali jsme se maximálně.
Na opačné straně od historického centra leží přístav, pláž a molo s majákem, tam jsme se taky prošli, i když to bylo kus. Ale měli jsme dost času. Voda byla docela „daleko“, protože jsme zrovna chytli odliv. To mě trochu mrzelo, ale i tak jsme si to samozřejmě užili. A protože jsme tu strávili skoro celý den, měli jsme ve městě možnost porovnat velký rozdíl hladiny při přílivu a odlivu, na to nejsem zvyklá a pořád ještě mě to moc baví.
V Hondarribii se nacházejí dokonce 4 michelinské restaurace, ale ani nevím, kde, my jsme se najedli v jedné z mnoha normálních. Kuba si dal chobotnici po galicijsku, populární jídlo po celém Španělsku, a já jsem chtěla obyčejné hlavní jídlo plato combinado, vybrala jsem si rýži (rýže jen jako příloha není ve Španělsku moc běžná, tak jsem to chtěla využít), k tomu krokety, rajčatová salsa a bacon.
Bacon jsem si pro sebe zařadila mezi uzené maso a slaninu, dostala jsem 4 pořádné plátky, stačil by mi jeden. Natlačila jsem do sebe dva a jeden ještě vnutila Kubovi. Když se člověk přejídá na týdenní dovolené, nemusí to mít žádné následky, ale po čtyřtýdenní cestě se zpravidla nevejdu do kalhot, což už mě pomalu přestává bavit.
Zpátky k Hondarribii. Jak jsem už řekla, město je krásné a zase jiné. Ráda bych se sem ještě podívala, ideálně na víkend. Abych zažila město po ránu a večer, mimo běžnou výletní špičku. A zajela bych si na výlet do sousední Francie, třeba do blízkého Biarritzu, jen tak pro zajímavost.
Minutové video s krásnými fotkami z Hondarribie najdete u mě na YouTube. Jestli vás zajímá San Sebastián, začtěte se do vyprávění o něm.
